Komu se nelení, tomu se zelení
Shutterstock.com, koláž Hrot24
Komentář
Natírání trávy nazeleno. Problém není v byrokracii, problém je v samé podstatě Green Dealu
Zelené řízení z Bruselu nás povede do zaostávajícího skanzenu tak dlouho, dokud nezastavíme současnou destruktivní podobu dekarbonizace, v níž jsme na celém světě sami, píše ve svém komentáři Pavel Páral.
hlavní komentátor
Evropská komise, které konečně došlo, že s evropským průmyslem se cosi neblahého děje, je pod tlakem svých členských států něco udělat. Green Deal v jeho současné podobě bude ale zjevně bránit do poslední kapky inkoustu.
A tak boj za konkurenceschopnost zatím redukuje na oblíbené snižování byrokracie, které ovšem mnoho neřeší.
Předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová už slíbila, že sníží byrokratické předpisy o 25 procent a ty pro malé a střední firmy dokonce o 35.
Firmy by tím ušetřily údajně 37 miliard eur (necelý bilion korun). To jsou sice pěkné peníze, ale ve srovnání s biliony, s nimiž se počítá v celém Green Dealu, je to zanedbatelné.
Jiný pohled - přečtěte si rozhovor z opačného názorového spektra:
Zchlazením je také to, že se tak má stát do roku 2029, což je přece jen trochu dlouhý termín.
A navíc kolem vyplňování dotazníků a výkazů o všech možných formách udržitelnosti se už živí celý velký byznys poradenských a konzultačních firem, které budou proti omezování svého kšeftu usilovně bojovat.
Že půjde fakticky o natírání trávy nazeleno, dokazuje první záměr zjednodušit vykazování uhlíkového cla, tzv. CBAM. Podle této směrnice, která vstoupila v platnost už v říjnu 2023, se zavádějí poplatky za dovoz emisně náročných produktů, jako jsou cement, železo, ocel, hliník, hnojiva, elektřina a vodík.
Cílem je vyrovnat podmínky mezi výrobci v Evropě, kteří při produkci těchto materiálů platí za evropské emisní povolenky, a konkurenty ze zemí mimo EU, kteří si tu povolenku, kterou doma neznají, fakticky mají doplatit při dovozu.
Pětiletá jízda s Green Dealem do zeleného chudobince
Domácí producenti tím mají být chráněni před levnější konkurencí z uhlíkového světa a nepřímo nutit cizí země k převzetí evropských standardů. Což je pochopitelně bláhovost.
Od loňska evropské firmy uhlíkové clo sice vykazují evropskému úřadu – což není úplně jednoduché, protože zahraniční dodavatelé se tomu pochopitelně brání –, ale ještě se neplatí. To má nastat od příštího roku.
Nyní moudré hlavy v Bruselu přišly na to, že devadesát procent zboží k proclení prochází jen přes dvacet procent firem, a tak těch osmdesát procent chtějí od vykazování osvobodit.
Je to milé, ale nic to nemění na tom, že dovážené zboží zdraží a s ním zdraží i produkce, která ho používá. Takže sice ochráníme naše podniky před levnější konkurencí, ale konkurenceschopnost našich producentů na světovém trhu bude dál klesat.
Není těžké si představit ani to, jak podobné překážky pro americký export podráždí Donalda Trumpa, jenž se chystá na celní válku.
Nicméně největším problémem pro budoucnost evropské ekonomiky, a mimochodem i diskriminací exportérů z jiných zemích, je něco jiného. Od letoška se podstatně rozšířil okruh firem, které musí vykazovat svou uhlíkovou stopu v systému CSRD.
A nejde jen o jejich produkci emisí. Měří se emise jejich dodavatelů a subdodavatelů z celého světa a různé nepřímé emise, které za firmou zůstávají v podobě použitých počítačů, služebních cest zaměstnanců a jejich dojíždění do práce a tak dále.
Tyhle všechny nesmysly vykazují svým financujícím bankám při žádostech o úvěry, kdy tyto výkazy prověřuje tým pro ESG. Jak to funguje v praxi popsal nedávno v rozhovoru pro Seznam Zprávy generální ředitel banky Moneta: „Kdo není zelený, bude platit více, a ten, kdo zelený je, dostane podporované financování.“
Dle něj může být rozdíl mezi nepodporovaným a podporovaným financováním dost podstatný. „Dnes je obtížné to stanovit, ale pokud jeden platí marže dvě procenta, tak ten nezelený bude platit dvakrát tolik nebo to financování vůbec nedostane.“
Smyslem tohoto opatření je dostat do financování dekarbonizace co nejvíce soukromých peněz, protože státní dotace nestačí. Jen podle Národního klimatického plánu mají být na dekarbonizaci třeba tři miliardy korun mezi lety 2023 a 2030. Z toho dvě třetiny z privátních kapes.
Preference zelených podniků platí už déle než směrnice CSRD, protože banky se řídí v tomto směru taxonomií, která je součástí dohody o Green Dealu a předepisuje, co je a co není dost zelené třeba v energetice. Nyní se ale situace podstatně zhoršuje a týká se to všech.
Pro alokaci kapitálu není rozhodující inovace a přidaná hodnota, kterou investice přinese spolu s technologickým pokrokem a konkurenceschopností, ale čoud, který za sebou zanechá nejen investující firma, ale i dodavatelé z druhého konce planety.
Tuhle byrokracii je možné zjednodušovat jakkoli, ale pořád to svou podstatou bude jen ideologické netržní řízení ekonomiky nutící k neefektivním investicím, které žádný návrat k prosperitě nepřinese.
A které nás dál povede do zaostávajícího skanzenu tak dlouho, dokud nezastavíme současnou destruktivní podobu dekarbonizace, v níž jsme na celém světě sami. Zatím posun není vidět ani v dálce.
