Šéfkomentátor Hrotu Pavel Páral vidí pět let s Green Dealem jako postupný sešup do chudoby a zaostávání za průmyslově vyspělým světem (ilustrační obrázek)
Hrot 24, vygenerováno v Midjourney
Debata o klimatu
Pětiletá jízda s Green Dealem do zeleného chudobince
Bylo by třeba vzdát se po americkém příkladu nerealistického cíle dosažení uhlíkové neutrality v polovině století. Jenže to by pro stovky vysoce postavených politiků po celé Evropě znamenalo přiznat své roky trvající setrvání v omylu, píše ve svém komentáři Pavel Páral.
hlavní komentátor
Je to akorát pět let a dva týdny, co Evropský parlament definitivně schválil Zelenou dohodu pro Evropu, známou jako Green Deal. A nyní polský premiér Donald Tusk, jeden z nejevropštějších politiků v naší části Evropy, při představování priorit polského předsednictví v Unii žádá zásadní revizi.
Ve svém vystoupení v Bruselu kladl důraz na bezpečnost, ale i tu hospodářskou a zejména energetickou. Podle Tuska musí unijní orgány jednat odvážně a přikročit k deregulaci – vyhrnout si rukávy a přepracovat celý plán evropské dekarbonizace.
Varoval, že neúměrně vysoké ceny energií, zcela nekonkurenceschopné ve srovnání s Čínou a USA, mohou v Evropě smést demokraticky zvolené vlády. Zvláštní obavy má v případě druhé generace povolenek, na bydlení a dopravu, které mohou silně zdražit topení i pohonné hmoty s těžkými dopady na životní úroveň velké části populace.
Naši muzikanti
Náznaky volání po revizi a deregulacích se ozývají i z některých západoevropských zemí. Přitom teprve před pár měsíci tradiční politický establishment z členských států EU sestavil Evropskou komisi z lidí, kteří o nějaké revizi Green Dealu nechtějí ani slyšet a všichni počítali, že se pěkně pojede dál ve stejných kolejích. Maximálně s drobnými ústupky, jako jsou třeba pokuty automobilkám za neplnění prodejů elektroaut.
A to přestože atmosféra v Evropě houstne, jak se její průmysl není už dlouho schopen postavit na nohy a ztrácí jednu pozici ve světě za druhou. V jedněch volbách za druhými zaznamenávají úspěch protisystémové strany. Nikoli jen kvůli nezvládnuté migraci, ale i kvůli strachu z budoucnosti.
V řadě zemí už veřejnosti začíná docházet trpělivost. I u nás Andrej Babiš neváhal před pár dny vyzvat ve sněmovně premiéra Petra Fialu, aby požádal o svolání Evropské rady a navrhl tam úplné zrušení Green Dealu. Zelené téma bude u nás evidentně tématem podzimních voleb, nicméně ani jeden ze zmíněných aktérů se nemůže tvářit stylem: „Já nic, já muzikant“.
Je však realitou, že dohody a plány snižování emisí nikdy nebyly podloženy relevantními studiemi proveditelnosti a analýzami dopadů na ceny a životní náklady v jednotlivých zemích.
Babiš byl jako premiér přítomen debatám o Green Dealu od samého počátku, kdy Evropa začala řešit svůj příspěvek k naplnění Pařížské dohody z roku 2015 a na konci roku 2019 Zelenou dohodu pro Evropu v té Evropské radě posvětil, včetně závazku dosáhnout do roku 2050 toho, aby EU byla územím, kde se neprodukují vůbec žádné emise CO2.
Jeho ministři se pak zúčastnili dalších jednání o krocích, které bude třeba k naplnění cílů udělat, a Babišův ministr životního prostředí Richard Brabec se podepsal pod Evropský klimatický zákon, který plány snižování emisí učinil závaznými.
Nešlo tedy ani náhodou, jak to Babiš interpretuje, v té době o nějakou nevýznamnou dohodu o ochraně životního prostředí, proti níž nebylo co namítat. Zvláště, když s tím byl spojen příslib až bilionu korun čerstvých dotací. Myslet si, že EU bude rozdávat biliony za to, že Babiš bude chránit své pověstné „motýle“ by bylo hodně naivní.
Je však realitou, že dohody a plány snižování emisí nikdy nebyly podloženy relevantními studiemi proveditelnosti a analýzami dopadů na ceny a životní náklady v jednotlivých zemích, přestože se jich kritici zelené politiky vehementně dožadovali.
A nebyly k dispozici ani později, když se schvaloval balíček už zcela konkrétních opatření Fit for 55, který určoval snížení emisí do roku 2030 o 55 procent oproti roku 2005. A za což už měl odpovědnost Petr Fiala, který přitom odpovědnost za Green deal připisuje právě Babišovi.
Strašák jménem povolenky
K těmto hlasováním o konkrétních opatřeních docházelo většinou dokonce v době našeho předsednictví EU. A už na rozdíl od předchozích kroků nebylo možné uplatnit veto, ale platilo většinové rozhodování, takže odpůrci mohli být přehlasováni.
Fiala se ovšem bezpochyby na vytvoření nějaké blokační koalice ve velmi problematických případech vůbec nesoustředil a prioritou mu bylo prosazení jaderné energetiky mezi Green Dealem podporované zdroje energie. Což byl úspěch, ale podstatu situace v podobě nerealistických plánů neřešil.
Zdá se, že čím dál více lidí na rozhodujících místech chápe a začíná rozumět tomu, že naše dosavadní zelená jízda vede do chudobince.
Ještě si za kapitulaci na naše národní zájmy a neutralitu při vyjednávání vysloužil pochvalu od tehdejšího nejzelenějšího komisaře pro životní prostředí Franse Timmermanse. Takže tady ta předvolební hra, kdo za to může, je drobet falešná. Což neznamená, že by oba konkurenční politici neměli usilovat o zásadní změnu.
Největší obavy jsou momentálně z emisních povolenek na vytápění a pohonné hmoty, které mají být zavedeny od roku 2027 a které Fialova vláda na evropském hřišti podpořila, ale nyní se k tomu nehlásí a premiér prý podniká kroky k rušení tohoto systému. Jaké, to sice nevíme, ale teď dostal podporu od vlivného Tuska a bude toho časem určitě více.
Americký tlak
Nástup Donalda Trumpa s jeho cly, odstoupením od Pařížské dohody a podporou fosilních paliv či s omezením podpor obnovitelných zdrojů náskok USA v nízkých cenách energií ještě zvětší, a s tím poroste i náskok v ekonomické výkonnosti. A zdá se, že čím dál více lidí na rozhodujících místech to chápe a začíná rozumět tomu, že naše dosavadní zelená jízda vede do chudobince.
Jenže cesta zpátky k nějakému přeformulování původních zelených dohod je hodně složitá. Samotná Evropská rada, o níž hovořil Babiš, nic zrušit nemůže. Potřebuje k tomu legislativní podklad Evropské komise a posvěcení Evropským parlamentem.
Což se při složení komise jeví jako velmi obtížně prosaditelné. Zvláště v případě emisních povolenek – jak těch již platných pro energetiku a velké firmy, tak těch nových pro domácnosti, protože to je zdroj všech dotací. Současná evropská energetika už fakticky bez toho neumí fungovat a bylo by třeba ji kompletně přenastavit.
A navíc by bylo třeba vzdát se po americkém příkladu stejně nerealistického cíle dosažení uhlíkové neutrality v polovině století. Jenže to by pro stovky vysoce postavených politiků z tradičních partají po celé Evropě znamenalo přiznat své roky trvající setrvání v omylu.
Takovou revoluční sebekritiku ale lze čekat jen sotva. Každopádně tlak z Ameriky bude sílit a nutit Evropany ke změnám. Půjde to těžko, ale nic jiného nám nezbývá.
