Zatímco v politických kruzích EU se vedou debaty, zda nějak realističtěji pojmout zelené plány, a většina těchto debat se točí kolem autoprůmyslu a elektromobilů, v realitě se začínají rozpadat plány skvělých zítřků dekarbonizace i tam, kde pokročily nejdále. Tedy v energetice a budování obnovitelných zdrojů (OZE). 

Média nám nabízejí stále rekordní výroby z OZE a přibývající hodiny dodávek energie „zadarmo“. Hodinami dodávek za „moc“ se ale nechlubíme. A blízká budoucnost se nejeví úplně růžově. 

Mezinárodní energetická agentura (IEA) nyní vydala studii, v níž dochází k závěru, že EU silně zaostane v plnění svých cílů budování větrných elektráren do roku 2030. Plán počítal, že pevninských větrníků bude do té doby 400 GW výkonu, zatímco reálně jich bude o devadesát gigawattů méně. A u mořských větrníků s plánovaným výkonem pro konec desetiletí 111 GW to podle studie skončí nakonec tak na šedesáti. 

To vše přes podpory ve stovkách miliard eur v dotacích na připojení, nebo v provozních dotacích formou zaručených výkupních cen. Přesto se investoři moc nepřetrhnou. Zisky, které si lze slibovat, nakonec nejsou tak oslnivé, protože třeba v Německu při delším přebytku výkonu a nutnosti odpojovat zdroje se výplata zaručených cen omezuje. Už je toho nárazového přetlaku prostě příliš. Navíc stavební řízení jsou dlouhá a obce už taky nebaví stožáry za humny a stavby blokují. Nakonec tristní výsledky našich obecních referend o výstavbě větrníků jsou dostatečně výmluvné. 

Cíl vyrábět v EU v roce 2030 42,5 procenta elektřiny z OZE se tak povážlivě rozpadá. A s dalšími cíli je to obdobné. Velké plány EU a celého zeleného světa s vodíkem, který měly nadbytečné kapacity OZE produkovat, když není kde uplatnit elektřinu, zůstávají na papírech bruselských plánovačů. Velkolepých záměrů sice přibývá, ale realizace žádná. Důvod? Ten vodík vlastně nikdo nechce, protože to ekonomicky moc nevychází. V první fázi se s ním počítalo pro využití v průmyslu, kde by nahradil zemní plyn. 

Ani to ale zjevně nikdo moc nechce. Nedávno norská společnost Equinor zrušila projekt v Evropě na tzv. modrý vodík, který se vyrábí ze zemního plynu a vznikající CO2 se ukládá pod zem. Měla ho dodávat potrubím do Německa, země zeleným technologiím zaslíbené. Společnost pravila, že ekonomická návratnost nebyla prokázána.

Jak by to mělo vycházet u ještě dražšího vodíku zeleného, vyráběného elektrolýzou přebytečným proudem z OZE, pokud by měl být spalován místo zemního plynu v teplárnách a elektrárnách, je stále nezodpověditelnou záhadou. Cena elektřiny a tepla by musela být astronomická. A na dotace v takovém rozsahu už nemá ani EU. Podobně dopadají i mnohé další projekty. 

Přitom stále platí, že nové zdroje na zemní plyn, které nutně potřebujeme k vyrovnávání výkyvů OZE (a u nás i jako náhradu za uhlí), je možné budovat jen tak, aby byly v blízké budoucnosti přestavitelné na vodík. Takže se skoro nic nebuduje a hlavně se neuzavírají dlouhodobé, třeba dvacetileté kontrakty na zemní plyn s producenty LNG, takže platíme a budeme platit mnohem vyšší ceny na spotových trzích. A vyhlížíme technologii, kterou ještě nikdo neviděl. A na tu, co vidíme, nemáme dost tlusté peněženky. 

A pokud jde o jiné náhradní plyny, tak za povšimnutí stojí skutečnost, že do nedávné aukce na dotace pro producenty biometanu skončila fiaskem, protože jediná firma, která se přihlásila byla vyřazena. A není to nijak výjimečný výsledek. Poslední úspěšná aukce byla v roce 2022. 

Těžko se divit, že jsme se dopracovali k potupnému a utajovanému návratu k levnějšímu ruskému plynu, jak to vidíme v řadě zemí Evropy (nejen v proklínaném Maďarsku). A bude hůř. Nakonec jedna větev Nord Streamu je ještě použitelná a ekonomický tlak bude s neúspěchem dekarbonizace energetiky sílit. Zvláště v tom Německu, kde v politice dochází k tektonickým posunům. 

A že bude Evropa produkovat v roce 2030 o 55 procent méně emisí podle skvělého plánu Fit for 55? Jedině, když dál přidusíme průmysl a vyženeme jeho zbytky do Číny a Ameriky. To je taky jediné, v čem je zelená politika zatím stoprocentně účinná.