Stát nejprve zaplatí dotace na to, aby si zdražil ocel, a pak zaplatí ještě více za státní zakázku. V době, kdy roste poptávka po zbraních, na nichž je té oceli opravdu hodně, to bude obzvláště zábavné
Foto: paparazzza / Shutterstock.com
Geniální evropský nápad: zdražíme si ocel, abychom mohli kupovat dražší tanky
Kocourkovská parta z Bruselu má další akční plán, tentokrát pro evropské hutnictví. Je založen na fantaskní teorii, že konkurenceschopnost odvětví zvýší jeho dekarbonizace, píše ve svém komentáři Pavel Páral.
hlavní komentátor
Česko loni vyrobilo nejméně oceli ve své historii. Bylo to pouze 2,4 milionu tun surové oceli, jak uvádí nová zpráva Ocelářské unie. Takový výsledek představuje meziroční pokles o 25 procent, přičemž ještě v roce 2021 činila výroba 4,7 milionu tun.
Je to pochopitelně do značné míry dáno krachem huti Liberty, na němž se podílely i finanční machinace jeho majitele Gupty. Nicméně vývoj hutnictví u nás je odrazem toho, co se děje v Evropě. Ta je jediným světovým centrem produkce oceli, kde se loni snížila výroba.
Ale i spotřeba oceli v EU klesla v roce 2024 o 2,3 procenta na 127 milionů tun. Jedná se již o třetí pokles spotřeby v řadě a zároveň pátý propad za posledních šest let. S výjimkou roku 2021 klesá spotřeba od roku 2019.
Příčinou poklesu produkce jsou z velké části problémy evropského průmyslu i pokles stavebnictví. Ale zásadní je ztrácející se konkurenceschopnost, protože souběžně s poklesem výroby roste dovoz, jenž dosáhl 27,2 milionu tun.
Podíl dovozů na evropské spotřebě dosahuje historického maxima, kdy poprvé překročil hranici 21 procent. Přičemž ještě v roce 2013 tento podíl činil pouhých třináct procent. A tak zavírá třeba závod Liberty Steel v Dudenlage v Lucembursku a evropský gigant Thyssenkrupp oznámil, že do konce desetiletí propustí jedenáct tisíc lidí.
Na vině jsou zejména ceny energií a velmi levný dovoz z Číny a Indie. A do toho ještě nyní přišla Trumpova cla ve výši 25 procent, kvůli nimž se sem ocel z Asie bude tlačit ještě více.
A ocelářské asociace v Evropě varují, že bez účinného politického zásahu bude do konce desetiletí zrušeno na tři sta tisíc míst v hutních podnicích a 2,3 milionu pracovních pozic v navazujících odvětvích.
Ocelářský průmysl EU má dohromady asi pět set výrobních závodů ve 22 členských zemích. K tvorbě hrubého domácího produktu (HDP) Evropské unie tento sektor přispívá částkou zhruba 80 miliard eur (asi dva biliony korun).
A tak Evropská unie zasahuje. Jak je novou tradicí, tak po Akčním plánu pro energetiku a pro autoprůmysl máme totéž pro evropské hutnictví.
Oceláři se v první řadě jako řešení nejakutnějšího problému domáhaly ochrany domácího trhu, tedy zásahům proti neférové konkurenci z Číny a Indie. A Evropská komise vyhověla.
Zpřísní uhlíkové clo, kterým bude od příštího roku zatížen dovoz kovů a dalšího materiálu, a rozšíří ho ze samotné oceli i na některé ocelářské výrobky. A přijme další trumpovská opatření proti dovozu.
To samozřejmě povede k růstu cen, který potěší oceláře, ale nikoli průmysl zpracovávající ocel a další kovy.
Ale to je jen drobeček proti celkovému směřování Akčního plánu, který je založen na fantaskní teorii, že konkurenceschopnost odvětví zvýší jeho dekarbonizace.
A protože to je v hutnictví technologicky dost komplikované, věnuje EU v následujících dvou letech 150 milionů eur do výzkumného fondu pro uhlí a ocel a 600 milionů do opatření v rámci nedávno navrženého Clean Industry Dealu, dalšího dílu klimatické politiky EU. Z hlediska velikosti problému jsou to drobné.
Dekarbonizovat ocelárnu lze tak, že přestavím vysoké pece na koks, v nichž se taví železná ruda, na obloukové elektropece, kde se nicméně dá tavit jen šrot. A násobí se spotřeba drahé elektřiny. Mnoho výrobků však potřebuje tzv. primární ocel z rudy, protože je pevnější a houževnatější.
Je potřeba mimochodem třeba na stožáry větrných elektráren, ale také pro zbrojovky na pancíře tanků a obrněných vozidel i pro jiné účely. Pak je třeba při dekarbonizaci k redukci rudy použít vodík místo koksu. Samozřejmě pokud možno zelený, vyrobený z elektřiny dodané obnovitelnými zdroji.
První taková vodíková ocelárna se staví ve švédském městě Boden. Společnost Stegra předpokládá náklady 6,5 miliardy eur pro výrobní kapacitu pět milionů tun oceli ročně.
Je jednoduché spočítat, kolik by stála dekarbonizace celých 126 milionů tun evropské produkce. Poloviční dekarbonizace výroby v Třineckých železárnách má stát miliardu eur a z toho minimálně polovina mají být státní dotace. Jinde to nebude fungovat jinak.
A to nemluvíme o násobné spotřebě elektřiny v dekarbonizovaných provozech. Její cenu mají podle energetického akčního plánu přes obecné fráze o obnovitelných zdrojích fakticky snižovat jen státní dotace, když nikdo neví, kdo na ně bude mít. Němci asi ano, ale zadlužení Italové už asi ne.
Že takto vyráběná ocel bude mnohem dražší, než je dnes, se dá těžko pochybovat. Vyvážet asi moc nepůjde. A tak zmíněný Clean Industry Deal počítá s tím, že veřejné zakázky v členských zemích mají být zadávány s ohledem na míru dekarbonizace poptávaných produktů.
Takže stát nejprve zaplatí dotace na to, aby si zdražil ocel, a pak podruhé zaplatí ještě více za státní zakázku. A státní dluhy budou šplhat do nebe.
V době, kdy kvůli obranné emancipaci Evropy poroste poptávka po zbraních, na nichž je té oceli opravdu hodně – například na tanku je jí padesát tun –, to bude obzvláště zábavné. Hlavně v naší Evropě, kde je nemalá část států už tak předlužená.
A na partě Kocourkovských z Bruselu není znát, že by pochopili současnou realitu a začali se podle toho chovat.
