Jednou z největších výzev pro české ocelářství je globální nadprodukce (ilustrační foto)
Shutterstock.com
Ekonomika
Nová studie varuje. Bez podpory státu může české ocelářství do deseti let zaniknout
Český ocelářský průmysl, který je po desetiletí jedním z pilířů tuzemské ekonomiky, čelí vážnému riziku zániku. Podle nové studie Cevro Univerzity hrozí, že pokud stát neposkytne odvětví cílenou podporu a nechá vše pouze na evropských regulacích a volném trhu, může celý segment do deseti let úplně zaniknout. Respektovaná ekonomka Klára Čermáková tvrdí, že se bez strategické podpory české hutě neudrží v globální konkurenci.
redaktor
Ocelářský průmysl má v české ekonomice klíčovou roli nejen kvůli své dlouhé tradici, ale především kvůli multiplikačním efektům, které zasahují další průmyslové segmenty. Ocel je nezbytným materiálem pro automobilový průmysl, stavebnictví i strojírenství.
Jak dokládá studie Cevro Univerzity, ocelářství přímo i nepřímo vytváří desítky tisíc pracovních míst a přispívá ke stabilitě regionů, zejména Moravskoslezského kraje.
„Ocelářství je stabilizační složkou ekonomiky, která se osvědčila i v době krizí, jako byla hospodářská recese, pandemie nebo energetická krize. Ekonomiky s robustním průmyslovým základem, kam patří i Česká republika, zvládly tyto turbulence lépe,“ říká Božena Kadeřábková, další členka výzkumného týmu.
Podle studie je jednou z největších výzev pro české ocelářství globální nadprodukce, které dominují asijské země, zejména Čína. Světová velmoc je schopna vyrábět až 1,4 miliardy tun oceli ročně, což je více než polovina světového množství.
Nízké výrobní náklady a státní dotace umožňují čínským výrobcům nabízet ocel za ceny, kterým evropské firmy nemohou konkurovat. Například americký prezident Donald Trump již rázně práskl do stolu a uvedl, že na dovoz oceli do USA budou zavedena cla.
„Z pohledu USA je to možná efektivní, ale jen krátkodobé řešení. Potřebovali bychom, aby západní země postupovaly proti čínské produkci jednotně, což se při dnešní geopolitické situaci jeví jako nepravděpodobné,“ doplňuje ekonomka Martina Krásnická.
Česká republika však do značné míry doplácí i na své členství v Evropské unii, která pro své země zavádí přísné ekologické regulace. „Evropský zelený plán, takzvaný Green Deal, je sice ambiciózní a potřebný, ale v současné podobě představuje spíše ‚green dream‘ než reálnou cestu pro ocelářství,“ upozorňuje Kadeřábková.
Přechod na nízkoemisní technologie, jako jsou elektrické obloukové pece nebo využití zeleného vodíku, vyžaduje investice v řádu miliard korun, které si firmy bez větší dotační podpory státu nemohou dovolit.
Nízké výrobní náklady a státní dotace umožňují čínským výrobcům nabízet ocel za ceny, kterým evropské firmy nemohou konkurovat.
Jedním z klíčových problémů, na které studie upozorňuje, je absence dlouhodobé státní koncepce pro ocelářství. Na rozdíl od USA, Číny nebo Japonska, které svou hutní výrobu aktivně podporují, český stát zatím nepřijal žádnou strategii, jak pomoci sektoru zvládnout přechod na nízkoemisní výrobu.
„Prosperující je taková ekonomika, kde se vyplatí vyrábět. Pokud ocelářství zanikne, ztrácíme nejen pracovní místa, ale i průmyslovou soběstačnost,“ varuje Klára Čermáková.
Budoucnost české výroby oceli závisí především na politické vůli. Jak zdůrazňuje uznávaná ekonomka, správně cílená podpora by mohla proměnit české hutě v moderní, ekologicky udržitelný průmysl, který si zachová svou klíčovou roli v hospodářství. Pokud se však nechá vše pouze na trhu a regulacích EU, české ocelářství do deseti let zanikne a s ním i tisíce pracovních míst.
Celkem u nás v ocelářském průmyslu podle studie pracuje bezmála 190 tisíc lidí, z toho v sektoru základní výroby asi 40 tisíc. „Konec tohoto segmentu by znamenal zejména pro Moravskoslezský kraj obrovský úpadek. Ty škody by byly astronomické,“ upozorňuje další z výzkumnic Lucie Kureková.
Kolektiv autorek proto vyzval politiky, aby se v nadcházejícím volebním období pokoušeli o dialog nejen v rámci Česka, ale rovněž v Evropské unii a dalších nadnárodních společenstvích. Zákonodárci by měli urychleně přijít s vizí, jak podporovat tuzemský průmysl.
Znepokojivé je podle expertek zejména to, že zatímco v zemích OECD došlo v období let 2011 až 2020 ke snížení dotací o 75 procent, mimo OECD naopak narostly o 300 procent. Soutěž na světovém trhu tak není férová a příliv oceli s dotovanou cenou ze zemí mimo OECD je rizikem pro národní hospodářství.
„Další investice do ocelářství nejsou jen ekonomickou otázkou, ale i otázkou strategické soběstačnosti a bezpečnosti země,“ uzavírají ekonomky.
