Společné projekty státního a privátního sektoru mohou řádně nakopnout zamrzlou výstavbu chybějící infrastruktury, Mirek Zámečník se zamýšlí nad tím, jak je efektivně financovat
koláž Hrot24 / Shutterstock.com / Berenika Slánská
Jak posunout Česko
Uplácení voličů nám prosperitu nepřinese, PPP projekty ano. Měl bych nápad, kde na ně vzít peníze
Soukromé konsorcium nemá absolutně žádný zájem někde něco šidit nebo přešvihnout. Všechny chyby by mu lezly do peněz a snižovaly zisk, píše v komentáři hlavní analytik Hrotu Miroslav Zámečník.
hlavní analytik
Česká republika má ohromnou potřebu investic do infrastruktury – od dopravy přes energetiku až po sociální služby nebo dostupné nájemní bydlení. Po úspěšném otestování prvního velkého PPP projektu v Česku, nedávno zprovozněného úseku dálnice D4, se podle kuloárových informací dostává partnerství veřejného a soukromého sektoru do chystaných volebních programů politických stran. Bude to jeden z pilířů hospodářské politiky vlády. Bez ohledu na to, kdo ji sestaví.
Teď, když se to vyzkoušelo a i v domácích podmínkách se ukázalo, že to jde, lákají zjevné výhody PPP projektů. Nespornou ekonomickou předností je především to, že pokud jsou dobře nastaveny ekonomické stimuly přímo ve smlouvě, v podstatě odpadají běžné nešvary investic financovaných veřejným sektorem. Od překračování rozpočtu přes problémy s kvalitou díla či použitých materiálů (veřejné zakázky akcentující cenu) až po nedodržení původních termínů.
Soukromé konsorcium nemá absolutně žádný zájem někde něco šidit nebo přešvihnout. Zvlášť když dostane koncesi ideálně nejen na stavbu a provoz včetně údržby na desítky let, ale už i na samotný návrh, kde může uplatnit svoje nápady. Všechny chyby by mu lezly do peněz a snižovaly zisk.
Dobře vysoutěžený projekt umožňuje veškeré přednosti přenášet na veřejného zadavatele, potažmo koncové uživatele (viz skvělé francouzské dálnice), ale není to levné, i když se jednotlivá konsorcia o zakázky perou.
Se psem v zádech...
Co se politikům na PPP projektech líbí možná ještě víc, je to, že projektová příprava je sice drahá a dlouhá, ale v průběhu samotné výstavby už finančně veřejného zadavatele nezatěžuje. Platit se začíná až po kolaudaci, což také vysvětluje, proč soukromý sponzor projektu hlídá stavební a další dodavatele a dodržení termínů jako pes.
Druhý půvab PPP spočívá v tom, že půjčky soukromého konsorcia na financování a provoz samotného projektu typicky nejsou součástí veřejného dluhu, takže k dluhové brzdě se blížíte mnohem pomaleji. V Česku ji máme nastavenu na 55 procentech, tudíž se nechá za nějakých 12 procent HDP (na současné peníze skoro jeden bilion korun) ledacos postavit.
Základní předpoklad je to, že peníze nebudeme lidově řečeno „prožírat“ v běžném vládním provozu a transferech obyvatelstvu, ale budou použity pouze na takové investice, které prokážou už ve studii proveditelnosti svoji návratnost a ekonomický přínos.
Zatímco třeba u dopravních staveb se dá docela solidně a podle mezinárodně vyzkoušených standardů vypočíst, co by se při dané ceně peněz stavět mělo a co se na seznam priorit nedostane, u „měkkých“ projektů se dává často přednost „básnění“. Mnohokrát jsou pak za investice vydávány fakticky provozní výdaje.
A mimochodem: PPP můžete mít klidně i ve školství nebo zdravotnictví. Tedy pokud odbory a legislativa dovolí, aby to šlo.
...a s hlavou v oprátce
Většina dnešních PPP projektů je v podstatě založena na perfektním popsání požadované služby, kterou mají dodat. Často v jednom balíčku, zahrnujícím design, stavbu i provoz, za což veřejný zadavatel platí vysoutěženou částku peněz, takzvanou „platbu za dostupnost“.
Nesplnění služby v některých aspektech – nebo dokonce vůbec – znamená pokuty a v krajním případě odstoupení od smlouvy. Soukromý dodavatel služby má hodně co ztratit, protože na začátku musí investovat množství peněz, které se mu vracejí postupně, často za dlouho.
Takže na jedné straně je „cenovka“ investice na začátku věcí soukromníka, zatímco platba za službu je výdaj veřejných rozpočtů. A ne ledajaký, ale mandatorní výdaj par excellence. To znamená, že když partner plní, co plnit má, tak se platit musí, i kdyby na důchody nebylo. Pokud nechcete skončit v prohrané arbitráži, ohrozit všechny další projekty a kredit českého státu vůbec.
Kolik peněz se ukrývá v penzijních fondech?
APS ČR (publikováno se svolením)
V platbě za dostupnost jsou samozřejmě zahrnuty i finanční náklady projektu, takže ohromně záleží na tom, za jakých podmínek si dokáže soukromé konsorcium půjčit, na jak dlouho či v jaké měně. Přitom platí, že oproti vládním dluhopisům se stejnou dobou splatnosti je financování PPP projektů dražší.
A to i tehdy, když se obvykle projekt po kolaudaci refinancuje a protože tehdy už je jasné, že ekonomika projektu bude fungovat podle smlouvy, zpravidla se dají peníze sehnat levněji.
V některých zemích je levnější než v projektu uvažované financování zakalkulované jako sleva. Jinak řečeno, o levnější peníze se podělí partner i veřejný zadavatel.
Investoři do projektových dluhopisů vydaných sponzorem (PPP partnerem) vidí spolehlivé cash flow v podobě pravidelných plateb za dostupnost, většinou chráněných před inflací příslušným indexačním vzorcem. Všechny tyhle charakteristiky se v zahraničí hodně líbí penzijním fondům a pojišťovnám s životním pojištěním. Ty mají dobře předvídatelné dlouhodobé závazky a potřebují aktiva s podobnými strukturálními charakteristikami.
V Británii třeba Pension Policy Institute předpokládá, že mezi aktivy soukromého sektoru (cenné papíry vydané PPP partnerem jsou soukromá aktiva) bude infrastruktura druhým nejrychleji rostoucím typem investic se složenou mírou růstu přes 13 procent ročně.
Za atraktivní se přitom považují jak projekty v dopravě, tak v sociální infrastruktuře. A to od zdravotnictví přes domovy pro seniory až po dostupné bydlení. Tedy všechno oblasti, kde by Česko potřebovalo mnohem víc investic.
Kde sehnat poptávku?
Musíme pořádně rozhýbat projektovou přípravu. Protože s výjimkou ministerstva dopravy, jež se „rozjelo“, neexistuje nic, co by se dalo nazvat zásobníkem projektů. Jak budou docházet dotační peníze z Bruselu a národních zdrojů, se bez centralizované přípravy projektů na úrovni mezinárodního standardu u zadavatele neobejdeme ani náhodou. A to zejména kvůli nákladové efektivnosti a soustředění nedostatkové expertízy.
Pak se ale také musí někdo starat o domácí poptávkovou stranu, dodávající dlouhodobé zdroje korunového financování. Kde jinde je hledat, když ne v penzijních fondech.
Česko sice od loňského roku má alternativní účastnické fondy, které umožňují investovat do kdečeho, ale ty zatím spravují z hlediska potřeb infrastruktury v řádech desítek miliard korun v podstatě zanedbatelné objemy peněz.
Bohužel jsme velmi nešťastně uchopili „reformu třetího pilíře“, kde se důchodcům sebraly státní příspěvky. Takže není divu, že prostředky ve starých transformovaných fondech poklesly mnohem více než přibyly v nových účastnických fondech.
Přitom stačilo vycházet z faktu, že zdravý pětašedesátník má před sebou dvacet let života, a jeho peníze mohou ještě dlouho „produktivně pracovat“. Ve švédském veřejnoprávním fondu AP 7 mají i pětasedmdesátníci pořád ještě čtvrtinu svého penzijního portfolia v akciích.
Náš problém byl vždy v tom, že stovky miliard korun v penzijních fondech byly investovány do nákupu vládních dluhopisů a vysoce likvidních instrumentů s trpasličím zhodnocením. Pokud jde o produktivitu těchto úspor, byla v podstatě dána tím, co jednotlivé vlády pořídily z rozpočtových schodků pokrytých emisemi dluhopisů.
Víme, že je mnohdy spíše utratily na uplácení voličů než na nákup budoucí prosperity. Teď jde o to, aby peníze fakt pracovaly. Na projektech, které potřebujeme a dávají smysl. Upravit stanovy a legislativu jde, pokud budeme vědět, kvůli čemu to děláme. Kvůli tomuhle.
