Premiér Petr Fiala
Shutterstock.com
Daně jsou u nás skutečně mírné, ale zato zpackané
Politici ODS vytrvale prohlašovali, že po vítězných volbách mají nachystán recept na stamiliardové úspory ve výdajích, a tak není co řešit. Sestavovaly se seznamy státních ústavů a institucí, které je možné prakticky hned rozpustit. A jak to dopadlo?
hlavní komentátor
Volby jsou vždycky o ekonomice. A zejména o tom, jak lidé vnímají svou aktuální situaci. Pokud je zrovna po masivní inflaci, má to vláda vždy těžké a není třeba, aby to premiér ve svých vystoupeních ještě zhoršoval.
Úlet s německými mzdami, které budeme mít už za pět let, určitě nepomohl. A stejně tak nedávné vystoupení na téma, že daně jsou v Česku jedny z nejnižších v Evropě. Mělo sloužit jako argument, proč zvyšování daní v konsolidačním balíčku, které se od začátku roku projevuje třeba vyšším pojistným živnostníků, není žádná katastrofa.
Je fakt, že daně nejsou v případě OSVČ v Česku nijak vysoké, pokud je trochu prostomyslně srovnáme se zaměstnanci a s poměry v různých zemích jen daňovou sazbou, což je samozřejmě nesmysl, ale to je na jiný komentář. Sliby se prostě mají plnit a daně dohromady zase tak nízké nejsou.
Francouzskou cestou jít nechceme
Pokud porovnáme souhrnnou daňovou kvótu zahrnující zatížení poplatníků všemi druhy daní a pojistného, jsme se 34 procenty na průměru OECD, organizace zahrnující vyspělé země. Je pravda, že takoví Francouzi jsou na 46 procentech, ale jako příklad bych si je s jejich šestiprocentními deficity veřejných financí a snižováním ratingu nebral.
Nutno říci, že ODS jako hlavní vládní strana reprezentující po léta politiku nízkých daní si to zavařila sama, když využila příležitost a podpořila zrušení superhrubé mzdy v době končící Babišovy vlády v roce 2021.
Na rozdíl od většiny ekonomů si autor těchto řádků nemyslí, že to byl úplně špatný nápad zvednout čisté příjmy domácností o nějakých sedm procent. Ani si nemyslí, že to byla výhoda jen pro bohaté, jak se traduje, a že nízkopříjmoví ostrouhali.
Těm sice procentuální snížení nasypalo je pár stovek, zatímco u lidí se stotisícovými platy to byly slušné tisíce. Na druhou stranu nedošlo jen k prostému snížení daně, ale i ke zvýšení základní odečitatelné položky na poplatníka ze zhruba 24 tisíc na 31 tisíc, což prospívalo – a stále prospívá – více těm chudším.
Recept, který nepřišel
Nechat lidem v kapse jejich peníze je z hlediska liberální ekonomie to nejlepší, co můžete udělat. Jenže musíte vnímat, že tím pádem do státní kasy nenateče nějakých 140 miliard. K tomu se ještě ODS podařilo bez náhrady zrušit daň z převodu nemovitostí za dalších 14 miliard.
A to nejsou drobné. Proto by při takto rozsáhlém zásahu do daní mělo dojít k nějaké celkové daňové reformě, která výpadek jedněch daní alespoň zčásti kompenzuje zvýšením jiných. Podle daňové teorie mají různé druhy daní různě škodlivý dopad na ekonomiku.
Daně z příjmu – a vůbec zdanění práce – patří mezi nejškodlivější. Naopak nejméně škodlivé jsou majetkové daně a takzvané daně z hříchu, tedy z tabáku, alkoholu nebo motorových paliv.
Nicméně politici ODS vytrvale prohlašovali, že po vítězných volbách mají nachystán recept na stamiliardové úspory ve výdajích, a tak není co řešit. Sestavovaly se seznamy státních ústavů a institucí, které je možné prakticky hned rozpustit. A politici vítězné pětikoalice slibovali, že se žádné daně zvyšovat nebudou. Jako by o skutečném stavu rozpočtu nevěděli zhola nic.
Ještě když vypukla válka na Ukrajině a bylo jasné, že to bude něco stát, nová vláda dál snižovala daně. Část dočasně, jako tu z pohonných hmot v okamžiku jejich prudkého zdražování, a část trvale v podobě zrušení velké části silniční daně, zvýhodnění paušální daně pro OSVČ a posunutí povinnosti registrovat se k placení DPH z jednoho milionu na dva. Šlo o záležitosti výhodné pro docela malou skupinu občanů, ale stálo to dalších třicet miliard korun.
Zvýšení podnikové daně v situaci, kdy bychom potřebovali povzbudit hospodářský růst, je značně sporné.
Ovšem žádný ústav se nezrušil, uzákonilo se přidávání učitelům, aniž by se nějak vyhodnotila efektivita a začala nějaká racionální školská reforma. Zavedla se valorizace plateb státu zdravotním pojišťovnám za státní pojištěnce a zvedly se celkem pochopitelně výdaje na obranu. Prostě na začátku vládnutí přesný opak toho, co chtěl volič vládní koalice, kterému záleží na tom, aby stát už nedělal další dluhy.
V polovině vládního období nakonec přišel konečně konsolidační balíček, který měl významněji srovnat státní účty. Ne že by nepomohl, ale pokles deficitů je stále velmi pomalý a bylo přitom navíc nezbytné zvyšovat daně. A vláda si tak naběhla na vidle nesplněných slibů.
Ministr financí Zbyněk Stanjura sice tvrdí, že třicetimiliardové zvýšení vlastně odpovídá předchozímu třicetimiliardovému snížení, ale zamlčuje u toho, že z původního snížení byla polovina jen dočasná – a především se týkala omezeného počtu voličů. Z hlediska dopadu na ekonomiku to bylo fakticky jen málo významné.
Skluzavka do pekla
To nyní je to jiné kafe. Zvýšení podnikové daně v situaci, kdy bychom potřebovali povzbudit hospodářský růst, je značně sporné. Zavedení platby nemocenské pro zaměstnance sice stojí pár stovek za rok, ale zase skoro každého.
Zvýšení progrese tím, že vyšší 23procentní sazba neplatí až od čtyřnásobku průměrné mzdy, ale už od trojnásobku, doléhá na nejproduktivnější skupinu zaměstnanců. Ti mají motivaci hledat obezličky, jak se zdanění vyhnout. Systém znevýhodňuje firmy, jejichž podnikání je založeno na vysoce kvalifikovaných zaměstnancích. Tedy těch, které nejvíce potřebujeme.
Zvýšení daně z nemovitosti naštvalo osmdesát procent populace, která je vlastníkem bytu či domku. Že by se někdo zabýval tím, jak dopadají nové daně na ekonomiku, zda ji náhodou ve špatných časech nepřidušují, nenajdete.
Podcenění dopadů zrušení superhrubé mzdy i pozdní a velmi neochotný začátek šetření daly opozici skutečně do rukou vidle, na něž si vládní politici nyní naskakují.
A je to škoda, protože Babišovy sliby, jak zvyšování daní a škrtání výdajů zase zruší a nahradí je lepším výběrem daní, jsou rozpočtový nesmysl. A pokud by je hodlal opravdu splnit, vedou do fiskálního pekla, při němž se nám o maličkém současném šetření, které kritizujeme, bude jenom zdát. A následně budou potřeba mnohem drastičtější škrty a vyšší daně, než si je kdokoli dnes ochoten připustit.
