Zkusme jednou nebrečet. Česko je civilizovaná země, kde se dobře žije. A máme na to čísla
Relativně nízká míra chudoby v Česku ve srovnání s většinou Evropy je nesamozřejmá věc, na kterou bychom měli být velice pyšní. Jsme také dvanáctá nejbezpečnější země na světě, zdůrazňuje hlavní analytik Hrotu24 Miroslav Zámečník v novoroční dávce optimismu. Za co dalšího naši zemi pochválil?
hlavní analytik
Češi jsou slavní tím, že vidí svět kolem sebe mnohem méně optimisticky než třeba Američané a jiné národy, jejichž příslušníci na dotaz, jak se jim daří, téměř ze sta procent odpovídají, že výborně. Dobře vychovaný a zdvořilý Čech poděkuje za optání a řekne, že dobře; zatímco nejčastější odpověď průměrného Čecha je, že to stojí za… Však víte.
Ekonomickou situaci v zemi a působení vlády hodnotí Češi velmi kriticky, ačkoli jsou se svou vlastní finanční situací vcelku spokojeni. Koneckonců procento těch domácností, které mají podle vlastního sebehodnocení problém vyjít s penězi, je o pár bodů horší než v roce 2019, ale situace v současnosti je pořád o hodně lepší než v dlouhé řádce předchozích let.
Ze stejného grafu totiž vyčtete, že za posledních 35 roků bylo jen pár let, kdy Češi vycházeli s penězi líp, což městský folklór, natož pak politický cvrkot na sociálních sítích, neprozrazuje ani náhodou.
Naříká se, že inflační vlnu v letech 2022 až 2023 zdaleka nekopírovaly příjmy domácností, ale inflaci předcházel výrazný pokles zdanění prostřednictvím zrušení superhrubé mzdy v roce 2021, takže reálné disponibilní příjmy oproti předcovidovému roku 2019 domácností jako celku zas až tak neklesly.
Samostatnou kapitolu představuje 530 tisíc domácností živnostníků, působících zejména ve službách, kde ceny v posledních letech rostou rychleji než samotný index CPI, až to centrální bankéře toužící po dosažení inflačního cíle trochu zneklidňuje.
Na druhou stranu to logicky znamená, že zisky z podnikání OSVČ v posledních letech nemohou být špatné, to by OSVČ neměly na vkladech skoro 160 miliard korun. Domácnosti, investující do akcií a podílových fondů, také nemohou brečet, rok 2024 byl tučný. A koneckonců ani ta část střední třídy, která bydlí ve vlastním, případně investiční byty pronajímá, si nemá na co stěžovat.
Češi si nepřipadají bůhvíjak chudí, v datech STEM opět najdete jen čtyři roky z posledních třiceti, kdy hodnocení vlastní situace bylo lepší. Za rok 2023, kdy pomalu opadala inflace, máme subjektivní hodnocení domácností z výběrových šetření ČSÚ, která říkají v podstatě to samé.
Skoro devět z deseti domácností (87,9 procenta) se netýká splácení spotřebitelských půjček, protože je nemají. Jen 0,4 procenta domácností hlásí potíže se splácením, jen 0,1 procenta přiznává problémy u půjček na bydlení. Na to, že ekonomickou situaci republiky vidí 45 procent populace pod psa, se máme velice dobře.
Kdyby se premiér Petr Fiala nepouštěl do extrapolací o tom, kdy průměrnými platy doženeme Němce, ale skrupulózně se držel statistik publikovaných Eurostatem, které prokazují, že tak 80 procent Čechů se má houby zle, udělal by mnohem líp.
V kolektivním povědomí kupříkladu vůbec nepřipouštíme, že by v Německu nebo ve Francii mohlo být relativně víc lidí, kteří si nemohou dopřát maso každý druhý den, než je u nás. A přesto je to pravda. Stejně tak je u nás méně lidí (20 procent), kteří si nemohou dopřát týdenní dovolenou mimo místo bydliště, než v Německu (23 procent) nebo ve Francii (25 procent). Natož pak v Polsku (28 procent), o němž si myslíme, že nás v životní úrovni předehnalo.
Relativně nízká míra chudoby v Česku ve srovnání s většinou Evropy, včetně mnohem bohatších zemí, demonstrovaná na těchhle snadno pochopitelných příkladech, je nesamozřejmá věc, na kterou bychom měli být velice pyšní. Je to jedna z nejlepších charakteristik civilizované země, kde se dobře žije. Vážně.
Česko je také dvanáctá nejbezpečnější země na světě a Praha je z hlediska kriminality 28. nejbezpečnější město na Zemi – za Reykjavíkem a před Helsinkami.
Každý má pocit, že jsou Češi i jejich byznysy těžce daněny, v mezinárodním srovnání je ovšem pravda taková, že daně jsou v Česku čtvrté, daně z nemovitostí šesté a korporátní daně osmé nejnižší ze 34 členských zemí OECD. Kazí to zdanění spotřeby a vysoké sazby pojistného, protože někde se to nabrat musí.
Ale i po jejich zahrnutí je naše složená daňová kvóta, tedy poměr všech příjmů z daní, cel i sociálního pojistného k HDP, nižší než na Slovensku, v Maďarsku a nyní často srovnávaném Polsku. A cokoli si myslíme o rozpočtovém hospodaření, tak vězte, že Česko má při nižším zdanění o dost nižší deficit než kterákoli z těchto zemí.
V roce 2025 si pro změnu zkusme zazpívat undergroundovou klasiku: „Optimismus to je moje, pesimismus, to je jejich“. Vždycky lepší recese nežli špatná nálada.