Ve středu proběhly v Nizozemsku parlamentní volby a mají překvapivého vítěze. Pravicově populistické Straně pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse odevzdalo své hlasy více než 2,3 milionu voličů. To je lepší výsledek, než jakého ve volbách 2017 a 2021 dosáhli tehdy vítězní liberálové z Lidové strany pro svobodu a demokracii (VVD). 

Když se podíváme na mapu, která ukazuje vítěze po jednotlivých provinciích a obcích, vidíme, že PVV zvítězila skoro ve všech koutech země. Volili ji městští i venkovští voliči na severu, západě i na jihu země. 

Wildersova PVV nevyhrála jen v pásu podél východních hranic, kde se prosadila hlavně protikorupční Nová společenská smlouva (NSC) vedená Pieterem Omtzigtem, a v provincii Utrecht uprostřed země, v níž zvítězila progresivistická aliance Zelené levice a Strany práce (GL/PvdA), vedená bývalým evropským komisařem Fransem Timmermansem. Levice vyhrála rovněž v některých velkých, kosmopolitních městech, kde jí sekundovala již zmíněná liberální VVD v čele s Dilan Yeşilgözovou. 

Těžká porážka vládní koalice

V nově zvolené dolní sněmovně získala PVV 37 mandátů, což je o 20 křesel více, než měla dosud. S velkým odstupem za ní skončily všechny tři formace v průzkumech považované za největší favority: GL/PvdA má 25, VVD 24 a NSC 20 mandátů. 

Zatímco pro NSC coby novou stranu je to skvělý výsledek, což její lídr Omtzigt potvrdil slovy, že při oslavách „dnes večer spadne střecha“, pro tradiční Stranu práce i pro liberální VVD jde o těžkou porážku. Liberálové ztratili více než šest procent a deset mandátů. Oba původně favorizovaní uchazeči o premiérské křeslo, Timmermans i Yeşilgözová, jsou prakticky ze hry. 

Ladislav Mrklas

Rozdělení mandátů odráží v plné nahotě porážku vládních stran. Dosavadní koalice VVD a dalších tří menších stran (křesťanských CDA a CU, respektive progresivně liberálních Demokratů ’66) dosud ve 150členné sněmovně kontrolovala 78 poslaneckých křesel. Teď jich má jen 41. A Demokraté ’66 jsou vůbec největším poraženým, když ztratili skoro dvě třetiny mandátů a klesli ze druhého na páté místo. 

Bez Wilderse to nepůjde

Rozložení sil otevírá jen velmi málo opravdu perspektivních variant povolebního vývoje. Wilders se už jasně vyjádřil, že chce být premiérem a že nyní jej „už ostatní strany nemohou ignorovat“. Jeho mandát pro změnu je i v kontextu dobrých výsledků dalších protestně laděných uskupení nezpochybnitelný. A nahrává mu i povolební matematika, bez Wilderse nemůže vzniknout žádná alespoň trochu smysluplná varianta. 

Jako počtářsky nejjednodušší řešení se jeví spolupráce PVV s VVD a NSC. Tyto tři strany mají dohromady 81 mandátů. Jenže u liberálů a Omtzigtovy NSC taková spolupráce – navíc za stavu, kdy hlavní trumfy drží v ruce Wilders – nevyvolává žádné nadšení. Uvědomují si však, že na ně padá odpovědnost za budoucnost země. 

Omtzigt se už také vyjádřil, že stát potřebuje novou vládu, a to co nejdříve. Společných bodů mají tyto tři formace docela dost. Shodnou se především na nutnosti podstatných změn v přístupu k imigraci, azylovému právu a k neintegrujícím se přistěhovalcům, zvláště z řad muslimů. A nyní mají sílu je prosadit, což si většina voličů přeje už dlouhá léta. 

Sporné body: evropská integrace a Izrael

Daleko menší shoda mezi nimi panuje v pohledu na budoucnost evropské integrace. Evropské elity jsou po včerejšku v pohotovosti, neboť PVV má v programu přímý požadavek na referendum o vystoupení země z Unie. Bude-li Wilders chtít vládnout, bude se jej muset vzdát. To moc dobře ví on a vědí to i ostatní nizozemští politici. 

Výměnou za tento ústupek ovšem bude chtít prosadit tvrdé stanovisko vůči aktuálním návrhům na vzdání se práva veta v otázkách, kde si jej členské státy Unie dosud zachovaly. Zcela jistě nekývne na harmonizaci daní ani na další prohlubování evropské integrace.

Wilders je kromě toho proizraelský „jestřáb“. Dokazuje to jeho odpor proti poskytování pomoci Palestincům i návrh na přesunutí nizozemské ambasády do Jeruzaléma.

Klimatická politika

Prubířským kamenem možné spolupráce bude ale klimatická politika. Wilders i Omtzigt jsou vůči ní podstatně skeptičtější než liberálové. Ovšem i VVD slevila před volbami z některých svých starších stanovisek. 

Jakkoli bude případná nová vláda pod silným tlakem ze strany Bruselu (i opozice vedené Timmermansem), změnu z klimatického úderníka v klimatického potížistu může Nizozemsko směle ustát. Přitom by mohla navíc počítat s podporou některých dalších parlamentních stran, konkrétně farmářské BBB, která skončila na šestém místě s devíti mandáty.

Domácí smíření se s výsledky voleb už naznačují někteří komentátoři. Například konzervativní De Telegraaf nazval svůj komentář ve volném překladu „Není čas na haagské potíže: krize vyžadují rychlé jednání“ a vyzývá v něm, aby nejsilnější strany neotálely jako minule, kdy vláda vznikala devět měsíců. Místo toho by se měly strany rychle dohodnout a začít řešit reálné problémy: a to i s Wildersem, a dokonce s Wildersem v čele. 

Holandská inspirace

Daleko větší rozčarování, ba zděšení je patrné mezi částí bruselské elity a mezi mnoha evropskými intelektuály. Uvědomují si, že tyto volby mohou být symbolickou předzvěstí pro volby do Evropského parlamentu, které užuž klepou na dveře. 

Nizozemci už nejednou ukázali, že je s nimi na evropské politické mapě třeba počítat. V roce 2005 kupříkladu spolu s Francouzi odmítli v referendu návrh takzvané Ústavy pro Evropu. Teď zhmotnili sny spousty Evropanů, kteří si už dlouhá léta přejí vystavit stopku mnoha politickým a společenským experimentům. 

Jak moc bude jejich příklad táhnout, uvidíme už velice brzy. Evropu totiž příští rok čekají nejen eurovolby, ale také národní volby v zemích jako Rakousko nebo Belgie, které zažívají podobné problémy jako země tulipánů.