Plynovod Nord Stream 2, který má maximálně zvýšit dodávky ruského plynu do Evropy, se snad po letech peripetií a mezinárodních přestřelek podaří dokončit v srpnu. V to věří Matthias Warnig, šéf společnosti Nord Stream 2 AG, která dvojici trubek na dně Baltského moře buduje. V rozhovoru pro německý deník Handelsblatt však zmínil ještě jeden pozoruhodný detail. Podle Warniga společnost ovládaná ruským Gazpromem testuje, zda by vznikajícími trubkami nemohl někdy v budoucnu místo zemního plynu proudit i vodík.

Oznámení vyvolalo dost překvapené reakce. „Přeprava vodíku Nord Streamem? Odkud? Proč? Za kolik?“ ptal se třeba na Twitteru šéf Pražské plynárenské Martin Pacovský. Ve skutečnosti však plán dává smysl. Alespoň z pohledu kremelských stratégů. 

Vodík je jednou z model, ke kterým se zelená Evropa upíná v naději na klimatické spasení. Podle četných fanoušků by mohl v nepříliš vzdálené budoucnosti pohánět vše od domácích kotlů přes průmysl, auta, vlaky až po letadla. I v Česku už proto vznikají plány, jak vodík existujícími plynovody transportovat . V západní části kontinentu se pak připravují stavby obřích větrníkových ostrovů. Tam vyrobená elektřina by se prostřednictvím elektrolýzy transformovala na vodík a zajistila nejen zelenou, ale i soběstačnou budoucnost evropské energetiky.

Jakkoli je tedy vodíková budoucnost kontinentu zatím nejistá, pro Rusko představuje značné riziko. To sem tam využije dosavadní energetickou závislost Evropy na ruském plynu k politickému nátlaku, především je však samo závislé na penězích, které Evropa za komoditu platí. Nahradí-li Evropa ruský plyn, a v případě mobility i ruskou ropu, vlastním zdrojem energie, bude to pro východní mocnost znamenat katastrofu. Kreml proto logicky zvažuje možnosti, jak vzájemné energetické propojení zachovat. Sází přitom na odvětví, které důvěrně zná, tedy jaderný a plynárenský průmysl. 

Namístě je malá terminologická odbočka. Dnes se většina vodíku vyrábí ze zemního plynu nebo uhlí, přičemž však vzniká značné množství emisí, a takzvaný šedý vodík je tedy k ozelenění Evropy k ničemu. Na to je potřeba zelený vodík z obnovitelné elektřiny. Není přitom známo, že by Rusko plánovalo nějakou masivní výstavbu větrníků, od kterých by pak vedla trubka s vodíkem až k ústí Nord Streamu. 

Vedle zeleného a šedého však existuje také modrý vodík (objevují se i termíny žlutý či tyrkysový). Ten se vyrábí buď bezemisně z jádra, nebo ze zemního plynu se zachytáváním CO₂. Gazprom i Rosatom už přitom oznámily, že se o oba způsoby výroby intenzivně zajímají. Teoreticky by jím tak mohly zásobovat i Evropu, až jí jednou bude i zemní plyn příliš špinavý.

Měla by Evropa o ruský modrý vodík zájem? Lze předpokládat, že minimálně německá či rakouská veřejnost by měla s atomovým plynem problém. Na druhou stranu jsou vedle Gazpromu významnými investory Nord Streamu i firmy jako německý Uniper nebo rakouské OMV, které jistě budou chtít, aby se jim peníze vrátily, a budou tedy i tlačit na své vlády, aby se k nové komoditě stavěly vstřícně. Tradičně jaderné Francii by vodík z Ruska asi nijak nevadil a stejně tak Česku. To koneckonců chce samo více než na zelený vsadit právě na modrý vodík. 

Že v Moskvě zcela vážně uvažují, jak naplnit 1200 kilometrů dlouhou trubku plynem, který se zatím vyrábí jen experimentálně a jehož spotřeba se teprve rodí, tak není zase tak překvapivé.