Jednání o tom, že Československo začne vyrábět Coca-Colu, začala na konci 60. let a podařilo se je dotáhnout i přes invazi sovětských vojsk v srpnu 1968 a celkovou změnu kurzu.

„Licenční výrobu Coca-Coly nezastavily ani politické změny, i když se uvažovalo o tom, že se budou ze Západu dovážet jen nezbytné komodity, které nešlo jinde získat. Tedy káva, kakao a tropické ovoce,“ odhaluje v našem rozhovoru docent Franc, známý expert na dějiny životního stylu po roce 1945.

Jak v reáliích tehdejšího socialistického Československa vypadalo zavádění výrobní linky na Coca-Colu?

Období, kdy byla ideologicky odmítána jako jeden z klíčových a symbolických prvků amerického způsobu života, bylo v druhé polovině 60. let minulostí. Československo mělo s Coca-Colou historické kontakty, vyráběly se zde její charakteristické skleněné lahve.

Ve výrobě tohoto nápoje ale nebylo Československo ve východním bloku žádným průkopníkem. Dokonce nás předběhlo i Bulharsko, které nepatřilo k zemím se zrovna bystrými inovacemi nebo s výraznými kontakty na Západ.

Poptávka po Coca-Cole však byla i v Československu velká a stát jí šel naproti. Dělo se to i v souvislosti s rozvojem motorizace a ve snaze nabídnout řidičům nealkoholický nápoj, který by neměl punc jen něčeho pro děti. Musel to totiž být cool produkt, něco, co přebije naši pivní kulturu.

Český producent v HollywooduČeský producent v Hollywoodu

Bez Žižky by nebylo nic. Teď bych netočil ani s Anthonym Hopkinsem, ani s Georgem Clooneym, říká Petr Jákl

Kofola takhle nefungovala?

Pokusů vyprodukovat domácí limonádu tohoto typu byla celá řada, v podstatě ale nebyly úspěšné. Nabídnout řidičům Coca-Colu bylo nakonec to nejsnazší, i když jednání trvala velmi dlouho.

O vstup na československý trh však měla zájem i sama americká společnost a pustila se třeba do propagační kampaně na Gastronomické výstavě Ex Plzeň, kde limonádu čepovala bezplatně, což vyvolalo obrovský zájem.

Jak se Coca-Cola v Československu dál rozšiřovala?

Ještě před zavedením výroby u nás se prodávala nejen v Tuzexu, ale třeba i v pražském Domě potravin. I přes vysokou cenu, několikanásobnou oproti jiným limonádám, o ni měli spotřebitelé značný zájem.

Problém v dalším rozšiřování Coca-Coly ale znamenalo to, že se tady nepřipravoval výchozí sirup. Ten bylo nutné dál nakupovat za tvrdou měnu a takovýchto peněz byl stát ochotný vynaložit jen omezené množství. Nabídka tak neodpovídala velikosti poptávky.

Coca-Cola byla symbolem uvolněnosti a cool životního stylu. I když se mu tak v té době neříkalo

Shutterstock.com

S uvolněním v 60. letech je spojené i otevření některých zahraničních restaurací, například italské Trattoria Viola. Jak k tomu došlo?

Itálie usilovala o otevření svého podniku v Československu dlouhodobě. Nejprve k tomu došlo v Karlových Varech, kde se objevila restaurace Toscana, a to ještě před rokem 1968. Trattoria Viola vznikla na Národní třídě v roce 1970.

Recipročně se počítalo s tím, že naopak v Boloni, v níž dlouhodobě vládli představitelé italské komunistické strany, dojde k otevření české restaurace. Vybrali pro ni už i prominentní místo, mimochodem naproti policejnímu ředitelství. Nakonec k tomu ale nedošlo.

Nešlo ale jen o restaurace, ale také o obchody. Možná nejslavnějším produktem této vlny byl obchod Paris-Praha v Jindřišské ulici, kde se od podzimu roku 1968 nabízely především francouzské potraviny.

Jeho součástí byla rovněž vinárna zaměřená samozřejmě na francouzská vína. Chodili tam ale také milovníci kouření, protože to bylo jediné místo v Praze, kde se dali sehnat gauloisky. Podobným podnikem byla skandinávská prodejna Frionor ve Vodičkově ulici, kde nabízeli především mražené rybí produkty.

Takováto otevřenost byla typická pro šedesátá léta, nástup normalizace ji ale zbrzdil. Stále tam však vidíme určitou kontinuitu, která se projevuje třeba i ve snaze přivést do Prahy nějaký významný a kvalitní hotelový řetězec.

Protože náročnějším zahraničním turistům neměla co do ubytování Praha šedesátých let moc co nabídnout. Výsledkem těchto snah se pak stal hotel Intercontinental, k jehož otevření došlo v Pařížské ulici v roce 1974.

Když se vrátím ještě ke kuchyni, proč byla za minulého režimu tak moc vyhlášená Čínská restaurace ve Vodičkově ulici?

Zpočátku – k jejímu otevření došlo už v roce 1958 – byla velmi ojedinělá a blízká čínským originálům. Vařili tam špičkoví čínští kuchaři se zkušenostmi s takzvanou palácovou kuchyní s určitou kontinuitou z císařské kuchyně.

Tito kuchaři ale v roce 1964 odjeli zpátky do Číny, a to kvůli prohlubující se roztržce mezi sovětským blokem a Čínou. Poté se začal komplikovat i dovoz surovin přímo z Číny.

Pokračování filmového hituPokračování filmového hitu

Lavi bude příští dva roky tváří českého fotbalu. Dvojka Vyšehradu se spojila s Chance Ligou, odhaluje Jakub Štáfek

Tato restaurace totiž byla rovněž proslulá tím, že si je mohla takto opatřovat, a to mimo běžná pravidla zahraničního obchodu. Proto restaurace nabízela takové speciality jako mořské okurky, žraločí ploutve nebo vlaštovčí hnízda.

V 70. a v 80. letech už byl na této restauraci znát jistý úpadek, kuchaři tam hodně používali různé náhražky. Přesto si udržovala pověst prvotřídního podniku, kde se scházely i ty nejvýznamnější celebrity. Lidé tam mnohdy ani tak nechodili kvůli jídlu, ale vzhledem k šanci, že potkají třeba Karla Gotta.

Mohl tam přijít kdokoliv, nebo se tam dostávali jen „významnější“ lidé?

Nutná byla samozřejmě včasná rezervace, o místa byl obrovský zájem. Také ceny byly výrazně vyšší než v jiných podnicích. Ale občan, který na to měl, se tam dostal. Čínská restaurace ve Vodičkově ulici tak byla pro každého movitého zájemce.

Čínská restaurace ve Vodičkově ulici se pyšnila takzvanou palácovou kuchyní, později ale přešla na náhražky

Shutterstock.com

Naopak lidovější stravování bylo během minulého režimu spojeno s takzvanými automaty. Asi nejslavnějším byl Automat Koruna, kam – jak píšete ve své knize – velmi rád chodil také prezident Antonín Zápotocký…

Automaty byly typické zejména pro 50. léta, přesně totiž odpovídaly tehdy požadovanému typu stravování. Skončil přídělový systém, a tak automaty nabízely obrovské množství porcí masám strávníků v sociálně unifikovaném prostředí, tedy bez sociálních rozdílů.

Jídlo se tam podávalo rychle a levně, bylo relativně kvalitní, šlo tak uspokojit množství lidí i velké skupiny. A Zápotocký sem skutečně chodil rád.

Vytvářel si image přítele pracujícího lidu, zároveň opravdu miloval lidová jídla. Tlačenku, párky v ovčím střívku. Bylo to opravdu autentické, takto vypadaly i tehdejší recepce na Pražském hradě.

Automat Koruna dokonce reprezentoval Československo i na velké výstavě v Moskvě u příležitosti desátého výročí osvobození, tedy v roce 1955. Na pivo tam chodili nejen běžní Moskvané, ale i představitelé té nejvyšší stranické elity.

Obrovsky populární tam byly rovněž párky, teplá pražská šunka a hlavně rohlíky. Recepturu na jejich přípravu po výstavě dostalo sedm největších moskevských pekáren.

V restauraci poseděl dokonce i sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov a byl mimořádně spokojený. Při oficiální cestě do Prahy plánoval navštívit Korunu, z časových důvodů k tomu však nedošlo.

Jen to ale ilustruje pozici, kterou Automat Koruna měl. Na konci 50. let se však změnily priority a už nebyl tak výrazný. Na světové výstavě Expo 1958 tak Československo reprezentovali primárně zaměstnanci hotelu Alcron. Podniku, který ztělesňoval kontinuitu luxusní gastronomie už od období první republiky.

Pojďme ještě k televizi a k relaci Vaří šéfkuchař. V období, o němž se bavíme, se totiž přijímače rychle rozšířily a právě kulinářské vysílání patřilo k těm velmi sledovaným. Jak tento pořad vypadal?

Šlo vlastně o první televizní kuchařskou show. Podobné pořady sice existovaly už dříve, relace Vaří šéfkuchař byla ale v letech 1963 až 1970 součástí Televizních novin, podobně jako třeba předpověď počasí nebo zpravodajství ze sportu.

Získala obrovskou oblibu, snad proto, že tam minimálně zpočátku připravovaly pokrmy ty největší hvězdy tuzemské gastronomie. Později se v relaci objevovaly i vařící celebrity, například Hana Hegerová.

Kuchařské show jsou nesmírně populární i dnes

Shutterstock.com

Byl to vlastně reklamní pořad, který Československá televize připravovala s generálním ředitelstvím Potravinářského obchodu. Snažily se tak vařit z výrobků, které byly na trhu.

Během první poloviny šedesátých let totiž nastávaly velké problémy se zásobováním a tento pořad měl upozornit spotřebitele na vhodné náhražky zboží, které na pultech chybělo.

Místo jatečného dobytka doporučovali kuchaři drůbež nebo zvěřinu. Občas to působilo kuriózně, náhražková jídla vařili šéfkuchaři z nejšpičkovějších restaurací, pro něž to musel být velký šok.

Kdo byl šéfkuchařskou celebritou té doby?

Protagonisté se střídali, v prvních dílech ani nemluvili, záběry směřovaly většinou na jejich ruce a doplňoval je voiceover. Kuchaři by totiž byli prý příliš nervózní, kdyby museli ještě popisovat, co dělají. I když i někteří z nich už tehdy byly mediálními hvězdami, například Ladislav Koreček, tehdejší šéfkuchař hotelu International.

Vzestup českého gastraVzestup českého gastra

Je to úplně jiné než u Pohlreicha, říká Marek Holer, který zachraňuje byznys hotelům a restauracím a ani jim při tom nenadává

Každopádně tyto relace trvaly jen několik málo minut. Vzniklo jich pár stovek, ale dochoval se jich jen zlomek, vzhledem k tehdejším archivním praktikám a vzhledem k tomu, že tento pořad byl vnímaný jako čistě dobový.

O receptech ale rovněž informoval Týdeník Televize, vycházely taktéž bezplatné brožury nebo shrnující kuchařská kniha. Relace tak určovala a reflektovala některé dobové trendy.

Oblíbená byla třeba pseudoregionální jídla jako pstruzi Petra Voka nebo jizerští dráčci s kečupem. A hodně se prezentovala rovněž jídla představovaná na světových výstavách.

Vaše kniha končí událostmi začátku 70. let. Chystáte i její pokračování?

Rád bych pokračoval, i když asi ne hned v následujícím roce. Rozhodně však další vývoj stravování nechci nechat neprozkoumaný.

doc. PhDr. Martin Franc, Ph.D. (52)

• Historik a expert na dějiny životního stylu po roce 1945

• Působí v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd ČR

• Přednáší na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy

• Je autorem řady knih a studií

• Nakladatelství Academia nejnověji vydalo jeho knihu Dějiny výživy a stravování v českých zemích 1945-1970

• Známý je rovněž svou popularizační činností, opakovaně vystupoval například v pořadu České televize Retro a na internetové televizi Mall TV měl pořad Zmlsané dějiny Light.