Česko bylo vždycky ekonomicky propojeno s Německem a Rakouskem. Tak to fungovalo celé poslední tisíciletí s výjimkou čtyř desítek let před rokem 1990, kdy bylo Československo násilně integrováno do sovětského impéria.

Nepřímým důkazem gravitační síly Německa je fakt, že stačilo pár let od rozpadu sovětského impéria a Ruská federace nebyla ani v první desítce českých vývozních destinací, zatímco Německo zaujalo pozici jasné jedničky v obou částech bývalé federace. 

Z Česka vyvezená přidaná hodnota končila už před nějakými patnácti lety především v Německu, pak s odstupem ve Francii, Itálii, Británii, Spojených státech a teprve pak na Slovensku, kde bylo pořadí velmi podobné.

Zdánlivý paradox lze vysvětlit na jednoduchém příkladu: jestliže se velká SUV od Audi a Porsche montovala na Slovensku a hlavním odbytištěm byly Spojené státy s Čínou, zvedalo to podíl těchto zemí na vývozu na Slovensku vytvořené přidané hodnoty. Její součástí byly i zisky a ty pochopitelně končily v Německu. V tom nebylo mezi Čechy a Slováky rozdílu.

Soud zachráncem?

Hospodářské ukazatele včetně těch předstihových (tedy těch, které naznačují budoucí vývoj) se v Česku hýbou stejným směrem jako v Německu, a to s minimálním časovým odstupem. Křivky vypadají skoro stejně, rozdíl je v amplitudách. Právě proto, že je Česko mnohem více integrované s Německem než ostatní země, má pro nás disproporčně velký význam nejen německý ekonomický vývoj, ale i tamní hospodářská politika. 

Zvláště pokud politická rozhodnutí mění nákladové relace mezi Německem a Českem v náš neprospěch. Aktuálně se tak děje v souvislosti s německým plánem subvencovat průmyslové odběratele. Již v příštím roce by se mělo jednat o dvanáct miliard eur, a navíc s perspektivou pokračování až do roku 2027.

V Česku jde vývoj přesně opačným směrem: regulovaná složka pro firmy se má podle návrhu ERÚ podstatně snížit. Mimo jiné kvůli poplatkům za obnovitelné zdroje a systémové služby.

Pomoc českým podnikům, které se bály, že je štědré dotování energií konkurenčně poškodí, nepřišla od české vlády, ale od Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe, který shledal, že dotace vyplácené prostřednictvím účelově založených fondů jsou v rozporu s takzvanou „dluhovou brzdou“ zakotvenou v německém ústavním základním zákoně. Bude zajímavé sledovat, jak se situace vyvine, ale celý problém lze nahlížet i ze širší perspektivy.

Miroslav Zámečník

Globální konkurenceschopnost

Mezinárodní poradenská firma BCG již mnoho let sestavuje Index globální konkurenceschopnosti zpracovatelského průmyslu. Ten poměřuje Spojené státy s nejdůležitějšími alternativními výrobními lokacemi z hlediska nákladových parametrů, produktivity práce, ale i celní zátěže. 

Pohled na „landed cost“, tedy na náklady za zboží, které dorazilo a bylo celně odbaveno v USA, ukazují, že Německo je stále o dost dražší výrobní lokací než Česko (hodnota zmíněného indexu je pro Spojené státy 100, v případě Německa činí 120 a v našem případě 102).

Jsme sice dražší než Polsko, Maďarsko nebo Rumunsko (Slovensko je na tom stejně jako my), ale rozdíly nejsou bůhvíjak vysoké. Opravdovou nákladovou výhodu ve zpracovatelském průmyslu dnes představují lokace jako Mexiko (84), Turecko (83), Vietnam, Malajsie či Filipíny (všechny kolem 80). Zajímavé je, že Čína přestává být kvůli „trestným“ clům atraktivním místem pro exportní výrobu do USA, neboť je o bod dražší než Německo. 

Nic dobrého pro Evropu

Pro Evropu jako celek z těch čísel ovšem neplyne nic dobrého. Evropská unie představovala v roce 1995 slušných 27 procent světového HDP, stejný byl její podíl na objemu výroby průmyslu. Dnes činí podíl Unie na světovém HDP 18 procent, v případě průmyslu jde o 16 procent a obojí klesá. Ve vztahu ke Spojeným státům je dnes EU bez Británie jen na 65 procentech. A co Čína? Ta předběhla velikostí Evropu už před dvěma roky a v roce 2030 bude světovou jedničkou.

V čem je problém? V tom, že EU není na globální scéně konkurenceschopná, zaostává v inovacích, v investicích do nových oborů, ale exceluje v byrokracii a regulacích; mimo jiné kvůli nákladové zátěži, kterou představuje Green Deal.

Představa, že ekonomicky silné státy tento problém „udotují“, zatímco ty ostatní se vyrovnají s novou realitou, je garantovanou cestou k dalšímu oslabení EU. Ta může být nakonec ještě ráda, když přežije jako celní unie.