Klimatická konference OSN v Egyptě skončila s jediným hubeným výsledkem. Tím je vytvoření fondu, do něhož by vyspělé země měly přispívat na úhradu nákladů na živelní pohromy. Západ, jehož nenažraný kapitalismus může za klimatickou změnu, tak má hradit škody touto změnou způsobené.

Tato absurdní konstrukce naštěstí není naplněna žádnými závazky k příspěvkům, které bychom z našich daní povinně dávali na ochranu životního prostředí v subsaharské Africe drancované čínskými těžaři. Nicméně hloupost je to i tak gigantická. 

Souvislost povodní a tropických cyklonů s rostoucí teplotou planety je sice pilířem klimatické paniky a hysterie, ale přinejmenším statisticky není doložitelná. Hurikánů i povodní je stále zhruba stejný počet jako před sto lety a jejich síla také není odlišná.

Odlišné jsou ovšem počty obětí, které za těch sto let klesly o více než devadesát procent. Především díky ekonomickému rozvoji umožňujícímu adaptaci. Výstavba pevnějších budov, účinných ochranných hrází a v neposlední řadě zvýšení produktivity nenutí tolik lidí hledat obživu v rizikových místech delt asijských veletoků.

Na desetinách procent obsahu CO₂ v atmosféře v případě důsledků a vážnosti živelních katastrof evidentně záleží mnohem méně než na úrovni správy země a jejím hospodářském růstu.

Jenže ten je pořád spojen, zvláště ve třetím světě, s produkcí toho ďábelského CO₂, takže se stává velmi rychle hlavním nepřítelem všech ekologických aktivistů. A je jim úplně jedno, jaká je souvislost ekonomického růstu s počtem obětí nedostatečné výživy či vážných chorob, jako je tuberkulóza nebo malárie.

Naštěstí většina dotčených zemí tímto poněkud psychedelickým postižením netrpí a teorie nerůstu nebude v Laosu či Súdánu příliš populární.

To samozřejmě neznamená, že nevyužijí příležitost pumpnout ty trouby na severu, kdykoli se nechají. Radši se ani neptat, kam zmizely stovky miliard dolarů z rozvojové pomoci a různých spasitelských programů.