Nečekané akce vyvolávají očekávatelné reakce. Asi o půl procentního bodu vyšší zvýšení základních úrokových sazeb Českou národní bankou, než očekávala drtivá většina analytiků, vyvolalo zcela předvídatelné reakce. Hospodářské svazy daly najevo svou nelibost a obavy, že se zvýšení úrokových nákladů promítne do výsledovek podniků a může vést k oslabení hospodářského růstu. Premiér Andrej Babiš spolu s ministryní financí Alenou Schillerovou projevují upřímnou starost o čaulidi a centrální banku kritizují: „Jedině naše slavná ČNB chce tady poškodit zásadním způsobem ekonomiku a všechny občany.“

Chtěl by Němec inflační marku?

Stačí si představit, co by ve stejné situaci dělali Němci, kdyby ještě měli marku. Že ji nemají, je úplně jiná věc. My vlastní měnu máme a nádavkem i ekonomiku, která je ze všech zemí nejvíc na celém světě propojená s Německem. Takže tamější cvrkot by nás měl velice zajímat a bylo by dobré mu trochu rozumět.

Když už Babiš se Schillerovou mudrují o vysokém mezinárodním makru, jaký názor mají na nedávno ohlášenou rezignaci guvernéra tamní centrální banky Jense Weidmanna ke konci letošního roku? Do konce funkčního období měl ještě pět let a z pozice šéfa Bundesbanky neodcházíte jen tak pro nic za nic. Přesto je Weidmann už třetím v pořadí, kdo tak učinil. To by mělo něco významného signalizovat. Proč ti lidé opouštějí křeslo, které ještě ne tak dávno patřilo k nejvlivnějším na světě?

Německý centrální bankéř, který si zaslouží výplatu, musí vstávat i usínat s tím, že inflaci nedopustí. Nejen proto, že chce být věrný mandátu Bundesbanky, jímž je cenová stabilita, ale i z nejvnitřnějšího vlastního přesvědčení. Na německý vkus a historickou zkušenost je současná míra inflace měřená harmonizovaným indexem spotřebitelských cen (HICP), podle odhadů Spolkového statistického úřadu dosahující v říjnu meziročně 4,6 procenta, zkrátka trochu moc. Naposledy měli Němci takovou po sjednocení, před nějakými 28 lety. Kdyby Německo mělo samostatnou měnu a měnovou politiku, byla by Bundesbanka už dávno zasáhla. S maximálně čtvrthodinovým zpožděním by na to reagovalo Rakousko, jak před mnoha lety definovala standardní rakouský postup tamní guvernérka centrální banky Maria Schaumayerová. Česko by při zdravém rozumu rovněž kopírovalo měnovou i fiskální politiku svého hlavního obchodního partnera. Prostě proto, aby neztrácelo konkurenceschopnost.

Miroslav Zámečník

Jenže Německo je součástí měnové unie a Evropská centrální banka (ECB) musí z definice přihlížet i k zájmům jiných zemí, pro něž inflace na současné hladině není zas až takový nepřítel. Člověk ekonomického rozhledu Jense Weidmanna si to samozřejmě uvědomuje a také dobře ví, že extrémní uvolnění měnové politiky v měnové zóně musí být nejvíc cítit tam, kde už v ekonomice není „slack“, mezera, kterou by bylo možné rychle zaplnit nově přijatými pracovníky a zvýšením využití volných kapacit.

Jenže ani v Německu „nejsou lidi“ a využití kapacit brání potíže s dodavatelským řetězcem. To hraje roli v zemi, která má podstatně vyšší podíl zpracovatelského průmyslu na celkovém HDP než jiné západoevropské státy (třeba ve Francii je poloviční). Z tohoto hlediska má Německo blíž k Česku, akorát je mnohem bohatší a má zhruba šestnáctkrát větší nominální výkon ekonomiky. Němci jsou známí tím, jak jim záleží na jejich konkurenceschopnosti, poslední velkou reformu (Hartz IV za kancléře Gerharda Schrödera od roku 2005) udělali právě proto, že se jejího oslabení báli.

Přechod, který se vleče

Rada guvernérů, hlavní orgán, který v ECB rozhoduje o měnové politice a v němž zasedají dva občané Spolkové republiky, letos v červenci jednomyslně odhlasovala „symetrický inflační cíl dvě procenta“, tedy že nemá být nižší. Než se začne vůbec hýbat se sazbami, musí nejprve skončit kvantitativní uvolňování, spočívající v masivních nákupech cenných papírů centrálními bankami.

V případě Evropské centrální banky bude potřeba rozhodnout o (ne)prodloužení nouzového pandemického programu nazývaného PEPP k březnu příštího roku. Ten umožnil ECB nakupovat vládní i komerční dluhové instrumenty z jednotlivých členských zemí do celkového, několikrát navyšovaného rámce 1,8 bi­lionu eur. Rozšafně řečeno, ECB mohla za covidu rozsévat peníze (a výrazně ulevit vládám) za podmínek, při jejichž stanovení měla „jedno oko skleněné a druhé pevně zavřené“.

Miroslav Zámečník

Země, které mnohem víc než inflace trápí perspektiva zvýšené dlužní služby, mají programy typu PEPP rády a přály by si, aby trvaly věčně. Lidé jako Weidmann z nich naopak musejí mít osypky. Při míře inflace, která je daleko nad hranicí toho, co německá veřejnost považuje za přijatelné, se mu u toho nechce svítit. V „demisním dopise na rozloučenou“ kolegům napsal, že „bude důležité dívat se nejen jednostranně na riziko deflace, ale neztrácet z hledáčku ani rizika inflačního vývoje“.

Koncernová východní liga

Můžete být nakrásně přesvědčeni o „přechodnosti“ inflace, jenže přechod již trvá dlouho a vysoká současná inflace včetně šokujícího navýšení cen energií se začíná „zahnízďovat“ do vyjednávání o mzdách, a to i v Německu. Pak ovšem záleží na tom, kolika lidem toto inflační navýšení při daném objemu výroby vyplácíte. Pořád je to taky o produktivitě a jednotkových nákladech, i když i „politická“ kritéria se dají zohlednit.

Pro ilustraci: již dokončená gigafactory Tesly v Grünheide u Berlína by měla (až dostane všechna úřední povolení) vyrábět asi půl milionu elektromobilů ročně. Má dát práci dvanácti tisícům zaměstnanců a kvalifikovaný dělník může podle odhadů pracovních agentur počítat s 3500 eury hrubého měsíčně. Ochota k přesčasům a mimořádné flexibilitě je podmínkou. Vsadil bych se, že tam bude hodně Poláků, kteří to nemají do Grünheide daleko. Naproti tomu mateřský závod Volkswagenu ve Wolfsburgu vyrábí s 25 tisíci zaměstnanci asi 700 tisíc aut ročně, přičemž letošní produkce bude vinou potíží s dodávkami čipů nejnižší od roku 1958.

Miroslav Zámečník

Abychom vztah mezi inflací, mzdovým vývojem, produktivitou a konkurenceschopností demonstrovali na dalším, tentokrát hrozivě hypotetickém příkladu. Co když VW vynechá ze svých optimalizačních úvah Wolfsburg a soustředí pozornost přednostně na jiná svá evropská aktiva? V tomto světle už tři roky staré požadavky škodováckých odborů, aby ve Škodovce byly nejvyšší platy z „východní ligy“ (Česko, Maďarsko, Polsko a Slovensko), neznějí úplně prozíravě.

Podívejte se, jak se „šíbuje“ s výrobou v rámci koncernu Stellantis, který zastřešuje plejádu značek, ale jde vlastně o spojení Fiat Chrysler s Peugeotem, který před pár lety převzal od GM Opel. Nové opely nejsou nic jiného než pře­značkované peugeoty a nedostatek čipů vedl k uzavření závodu v durynském Eisenachu a převedení výroby do mateřského závodu Peugeotu v Sochaux. Zatím na tři měsíce, neboť Němci mají Kurzarbeit…

Že by Rašín sazby nezvedl?

Nemusíte souhlasit s názorem ČNB, že momentálně jen zhruba polovinu inflace dovážíme, ale nemůžete popřít, že český trh práce vykazoval převis poptávky nad nabídkou už dávno před covidem a měl vlastních inflačních tlaků habaděj, přičemž často souvisely i s rozpočtovými výdaji, silně podřízenými politickému cyklu.

Česko nevyniká jenom dlouhodobě nejnižší mírou nezaměstnanosti v Evropě, ale i vysokou mírou zaměstnanosti. Když už není kde brát, s výjimkou žen na rodičovské a „mladých seniorů“, a dovoz pracovníků ze zahraničí je (úmyslně) komplikovaný, je výsledkem tlak na mzdy, aniž by se nabídka práce nějak podstatně zvyšovala.

Česko žije představou koruny jako „pevné měny“ už od dob Aloise Rašína a naposledy ČNB veřejnost popudila „kurzovým závazkem“, kdy měnu oslabila. Mnoha lidem i firmám bude samozřejmě vadit, že porostou úrokové sazby, protože dluží. Proti nim však stojí ti, kteří naopak mají vklady v bankách a z nich jim inflace již léta užírá. A Česko je opravdu mimořádně zajímavý příklad v tom, že vklady převyšují úvěry dokonce i v případě podnikové sféry (v září to bylo o 82 miliard korun). Živnostníci jako celek jsou v plusu už přes dvacet let, nyní skoro o 128 miliard, a obyvatelstvo má na úložkách o jeden bilion a sto patnáct miliard korun víc, než dluží. Těm všem inflace vadí a za každý vzestup sazeb jsou naopak ČNB vděční.

Na závěr lze panu premiérovi a paní ministryni financí prozradit, že nejloajálnější voličská skupina hnutí ANO, tedy senioři, vždy v dějinách trpěla inflací nejvíc. Jsou to hlavně jejich úspory, které inflace nejvíc žere, protože jsou nejkonzervativnější, a jejich penze, které se indexují dodatečně.