S rychlým tempem, jakým Česko nabírá dluhy, rostou i starosti, jak je budeme splácet. Jestliže před pár lety mohli politici prohlašovat, že jen idiot by si nepůjčil, když je to tak levné, dnes víme, že už samotná platba úroků je nepříjemná zátěž, vytěsňující jiné výdaje. „Vracíme se k prioritě naší vlády, kterou je rozpočtová disciplína. Rozpočet plní naše závazky zvýšením výdajů na obranu a školství, nesaháme ani na sociální dávky – a to i přes rostoucí náklady na obsluhu státního dluhu,“ řekl k vládou schválenému návrhu rozpočtu na rok 2024 ministr financí Zbyněk Stanjura. 

Dlužní služba není zmiňována nadarmo, protože na ni padne o 36 procent více než v loňském rozpočtu – místo 70 miliard pozře 95 miliard korun. Navíc se jedná o „supermandatorní“ výdaj, stojící fakticky nad všemi ostatními povinnými domácími výdaji. Ty koneckonců můžete legislativní úpravou změnit (viz pravidla pro indexaci důchodů), ale přestat splácet dluhy znamená odříznout se od finančních trhů na mnoho let se všemi tomu odpovídajícími důsledky. V době, kdy čtete tyto řádky, se shodou okolností nacházím v jedné ze zemí, které na úhradu svých závazků neměly právě proto, že je v předchozích letech nabíraly jako tryskáč – a radostný pohled na Srí Lanku po „defaultu“ skutečně není.

Korporátní adiktologie

Prozatím to česká vláda schytává za to, že zvedá daně a „sahá lidem do peněženek“. To však učiní přímo či nepřímo i omezováním výdajů, jejichž krácení znamená omezování dosud plně hrazených služeb, a zvyšováním spoluúčasti. To je stejně neoblíbené a od dob regulačních poplatků také víme, že i politicky nákladné. Proto se tomu vláda vyhýbá, ale dobré náhrady nenachází.

Česko je také jedním ze speciálních případů „korporátní adiktologie“, neboť si mimořádně zvyklo na dotace a projevuje značnou neschopnost překlopit tuto formu podpory podnikání na tu, která je vratná a které se v evropské hantýrce říká „finanční nástroje“. Je jedno, zda jde o záruky, zvýhodněné půjčky, podřízené úvěry, či snad startovací kapitál pro nové firmy investovaný bok po boku s privátními investory, princip je stejný – zamezit nevratnému rozdávání peněz, které v nejlepším případě prohlubují majetkovou nerovnost, v nejhorším prodlužují život málo výkonným firmám.

Obdobně si na financování nejrůznějších projektů prostřednictvím rozpočtových dotací zvykl i veřejný sektor včetně oblastí, kde by projekty s trochou kreativity mohly být napákovány soukromými zdroji od penzijních fondů, z technických rezerv pojišťoven, investičních fondů, ale i bank. Ti všichni by rádi investovali například do infrastrukturních dluhopisů, splácených například z výnosů z mýtného, elektronických dálničních známek anebo takzvaných plateb za dostupnost.

Místo abychom přemýšleli, jak ohromný infrastrukturní dluh v podobě chybějících dálnic a vysokorychlostních tratí v rozumném čase odstranit a sehnat na to potřebné finanční zdroje, vybíjíme se v zástupných bitvách. Česko ani zdaleka není jedinou zemí, kde má kdekdo velké oči, pokud jde o výdaje na některé účely, které jsou předmětem kulturních válek. Kupříkladu v opozici oblíbený boj proti dotování „politických neziskovek“ zcela pomíjí skutečnost, že zdaleka největším přerozdělovačem peněz v této oblasti je Národní sportovní agentura a celkový objem peněz pro celý neziskový sektor ze státního rozpočtu nepředstavoval v roce 2023 ani osm miliard korun, zatímco celkové výdaje byly poblíž dvou a čtvrt bilionu korun. To, co kulturní válečníky dráždí, je nejspíš na třetím místě za desetinnou čárkou. Jasně, jde o politickou volbu, ale tímto růst dluhů v žádném případě zastavit nelze.

Oprášené historické recepty

Velké výdaje a hromadění dluhů byly kdysi spojovány s válkami, dnes souvisejí hlavně se sociálním státem a stárnutím obyvatelstva, provázaným s důchody a zdravotnictvím, nejrůznějšími protikrizovými výdaji a masivním přerozdělováním, které přichází s bojem proti klimatické změně. Zároveň jsou pryč časy, kdy evropské země po skončení studené války mohly vybírat „mírovou dividendu“ a krátit obranný rozpočet – navýšení výdajů na obranu na dvě procenta HDP pro Česko znamená výraznou rozpočtovou zátěž, a to zrovna v době, kdy se to velmi nehodí. Nepříznivý demografický vývoj bez masivní imigrace kvalifikovaných a dobře integrovatelných pracovníků bude znamenat, že průměrný růstový výkon české ekonomiky bude v čase spíše klesat, zejména pokud nepodstoupíme reformy, které by růst podnítily.

Miroslav Zámečník

Potíž je v tom, že zaplatit budoucí výdaje zvyšováním daní moc nezabírá. Jednak zdanění snižuje volný hotovostní tok v soukromém sektoru, který by mohl financovat investice s lepší efektivností. Navíc se málokdy podaří „vyladit“ daňový systém tak, aby co nejméně postihoval hospodářský růst. V českém případě víme velmi dlouho, jakým směrem by se daňová reforma měla pohybovat, že by měla ideálně cílit na majetkové daně, snížit zdanění práce, které je kvůli vysokým sociálním odvodům na evropské špičce, a sjednotit sazby DPH po dánském vzoru (Dánové mají 25 procent téměř na všechno, nulová sazba se uplatňuje jen u novin a časopisů a v případě meziměstské a mezinárodní dopravy). Teoreticky si kdekdo dovede odvodit, že dělat sociální politiku přes DPH je kvůli masivnímu „průsaku“ (zboží v redukované sazbě konzumují i ti, kteří úlevy nepotřebují) hloupost, stejně tak každý trochu vzdělaný ekonom ví, že zrušení superhrubé mzdy bez překlopení efektivní sazby daně dvacet procent do statutární sazby byla chyba, kterou v podstatě nejde bez velkých zásahů kompenzovat. Zjevných hospodářských chyb pácháme hodně a je politicky nákladné je odstranit, zejména když opozice „metá“ nové a nové nápady, které by Česko ponořily do ještě hlubších schodků.

Jak se manipuluje s úrokovými sazbami

Po druhé světové válce se podařilo dluhy postupně odbourat díky tomu, že nominální růst byl vyšší než nominální úrokové sazby, navíc rozpočty byly schopné i díky tomu vytvářet primární přebytky (před náklady na obsluhu dluhu). Mnohé státy běžely štěstí naproti – kupříkladu americká centrální banka do roku 1951 intervenovala nákupy dluhopisů s delší splatností a stlačovala tak jejich výnosy. Zároveň po desítky let prostřednictvím nařízení (takzvané Regulation Q) bylo uměle snižováno úročení vkladů: běžné účty nesměly být úročeny vůbec, na spořicí a termínované vklady se vztahovaly úrokové stropy. Tyto nástroje finanční represe zároveň znamenaly vyšší poptávku po vládních dluhopisech, což opět snižovalo náklady na obsluhu státního dluhu. Jasně že se to obcházelo, například prostřednictvím fondů peněžního trhu, ale stropy na úroky vyplácené na depozitních účtech byly zrušeny až v roce 1986 za prezidenta Ronalda Reagana. V případě takzvaných vkladů na viděnou však Regulation Q ve Spojených státech platila až do 21. července 2011. Od té doby banky v USA mohou, ale nemusí zůstatky na běžných účtech úročit. Další finty spočívaly v plném nebo částečném osvobození dluhopisů vydávaných federální vládou, jednotlivými státy a municipalitami od zdanění úrokového výnosu.

V poslední době se touto praxí inspirovala maďarská vláda, která kromě již dříve existujícího zdanění úrokových výnosů z vkladů fyzických osob v bankách patnáctiprocentní sazbou daně z příjmů od 1. července tohoto roku zdanění ještě zvýšila aplikací třináctiprocentní sazby „sociální daně“. Explicitním cílem tohoto opatření je přesunout vklady z bank do investic do vládních dluhopisů. Maďarská vláda se tak snaží snížit náklady na obsluhu dluhu, které mohou v příštím roce dosáhnout čtyř procent HDP. Na běžných účtech s mizerným úrokem pod jedno procento bylo v bankách před přijetím příslušného zákona v květnu uloženo osm bilionů forintů, na termínovaných vkladech asi s pětiprocentním úročením další jeden bilion. Vláda zároveň tlačí prostřednictvím daní do větší držby vládních bondů samotné banky – pokud chtějí v příštím roce ušetřit na sektorové dani, musejí své nákupy zvýšit. Vládním záměrem je zvýšit poptávku po dluhopisech o 1,8 bilionu forintů (1 forint je 6,3 haléře).

Český politický narativ je alespoň prozatím opačný: běžné vysvětlení nízkého očekávaného výnosu daně z „mimořádných zisků“ šestice největších českých bank je takové, že banky úročení vkladů se smluvní splatností zvedly proto, aby si základ daně snížily. V Hrotu jsme sice psali o tom, že k tomu došlo ještě předtím, než stát s daní přišel, ale budiž. Pořád lepší, než aby se vláda inspirovala současným maďarským nebo někdejším americkým příkladem.