„Průmysl nás živí a živit bude,“ tvrdí jeho kapitáni i politici. Co jiného by měli říkat? Věštit, že jsme na začátku éry deindustrializace, nedej bože to dokazovat na číslech? Vzhledem k míře nedůvěry v českou politiku od nich voliči přijímají dobré zprávy s rezervou, zatímco špatné zprávy ještě zveličí („Když nám říkají, že je zle, tak to už musíme být definitivně v háji.“).

V souvislosti s posledními nečekaně mizernými čísly o průmyslové výrobě, s nimiž přišel Český statistický úřad, se často zmiňuje jako vysvětlující faktor, že sotva může být naše průmyslová výroba v kondici, když ta německá má problémy. Je na tom velký kus pravdy – o míře integrace s německým průmyslem svědčí třeba fakt, že v našem vývozu do Německa bylo už v roce 2015 obsaženo nejvyšší procento německé přidané hodnoty ze všech evropských zemí. A naopak velká část německého vývozu obsahuje přidanou hodnotu vytvořenou v zahraničí a často jde o materiály nebo součástky vyrobené v Česku.

Integrace je prima, dokud všechno funguje, jak bylo zamýšleno. Potíž nastává, když se celý mechanismus německého dodavatelského řetězce začne zadrhávat.

Na obou stranách hranice je nejvýznamnějším oborem zpracovatelského průmyslu z hlediska vývozu i tvorby přidané hodnoty výroba motorových vozidel a jejich součástek. Zatímco v obou zemích byly objemy výroby od roku 2020 sráženy všemožnými poruchami v dodávkách, letos jde v případě Česka o jediného „tahouna“, který zachraňuje český průmysl před podstatně hlubším poklesem. Pokud se podaří rychle nahradit výpadky způsobené živelními pohromami u subdodavatelů, přiblíží se český automotive k předpandemickým vrcholům.

Německá deindustrializace už začala a bude zrychlovat

U nás klesl index průmyslové výroby meziročně o 2,8 procenta, v Německu sice „jen“ o 2,1 procenta, ale je hluboko pod úrovní roku 2015, který je brán jako „benchmark“, nastavující laťku na sto bodů. Jak ukazuje graf vývoje průmyslové výroby v ČR a sousedních zemích, v Německu byl bazický index v červnu 94,2, v Česku 116,6, na Slovensku 112,3, zatímco v Rakousku 122,3 bodu, a v Polsku dokonce 148,3 bodu.

Přitom tento benchmark Německo nijak výrazně nepřekročilo ani v předpandemickém roce 2019. Objem výroby osobních aut v Německu kulminoval už v roce 2011 (5,872 milionu kusů) a od té doby se to nikdy nezopakovalo. Loni vyrobily německé závody o čtyřicet procent méně aut než před deseti lety.

Česká provázanost s Německem platí nejen v dodavatelském řetězci, ale i v energetice. A tam je to ještě zašmodrchanější.

Chcete příklad? Spotové ceny závisejí na tom, jak větrné počasí panuje v severním Německu: když málo, jsou ceny stejné na obou stranách hranice (vysoké), když hodně, postaví se levnému proudu z větrných elektráren v severním Německu do cesty omezená kapacita přenosové soustavy a Česko z toho nemůže profitovat, neboť ho nedoveze. Jestliže ceny energií tíží německé firmy, ty naše na tom nebudou lépe.

Miroslav Zámečník

České papírenství bylo v červenci meziročně o 7,7 procenta níže (celoročně o 8,9 procenta), chemický průmysl o 5,8 procenta (−14,1 procenta), stavební hmoty a ostatní minerální nekovové výrobky o osm procent (−18,3 procenta) a hutnictví o 12,7 procenta níže (−17,4 procenta). V Německu byla červencová výroba v energeticky náročných odvětvích hluboko pod úrovní roku 2015 (= 100): bazický index v červenci spadl na 81,8 bodu, tedy o deset bodů pod úrovní průmyslu jako celku.

V Německu je nejvýznamnějším průmyslovým spotřebitelem energií chemie, následovaná hutnictvím, sklářským a keramickým průmyslem a výrobou stavebních hmot, papírenstvím a rafineriemi. Dohromady se energeticky náročný průmysl podílí na zaměstnanosti a přidané hodnotě v průmyslu sedmnácti procenty. To je dost.

Některé velké chemické firmy jako BASF (její závod v Ludwigshafenu patří k vůbec největším „energožroutům“) ústy svých šéfů prohlásily, že Německo je pro ně jako „Standort“ (výrobní lokace) v podstatě odepsané. Požadavek dlouhodobých subvencí do roku 2030, kompenzujících vybraným náročným provozům ceny elektřiny převyšující šest eurocentů za kilowatthodinu, který si osvojil ministr hospodářství Robert Habeck, neprošel. Proti subvencím je údajně jak spolkový kancléř Olaf Scholz, tak ministr financí Christian Lindner. Pro Česko by byl efekt zavedení těchto dlouhodobých podpor negativní, protože by zdejší podniky německá konkurence s dotovanou elektřinou o to dříve rozdrtila.

Nákladová nevýhoda zůstane

Podle berlínského think-tanku Dezernat Zukunft bude nákladová nevýhoda německého průmyslu z titulu relativně vyšších cen energií (ve srovnání s hlavními konkurenty) ze země vyhánět energeticky náročné provozy. Exodus firem bude znamenat ztrátu na ekonomickém výstupu 120 miliard eur a až 1,3 milionu pracovních příležitostí. Pozoruhodný je také závěr, že nákladová nevýhoda je dlouhodobého charakteru a bude platit i v případě elektřiny z obnovitelných zdrojů – jiné lokace ji budou vyrábět levněji. Je obtížné nedospět k závěru, že pro Česko to bude platit dvojnásobně.

Miroslav Zámečník

Nic se nejí tak horké, ale není důvod se domnívat, že by se německé a české ceny energií mohly v dohledné době vrátit na úroveň, která by náročným oborům mohla zajistit dlouhodobou konkurenceschopnost oproti výrobě v jiných zemích, ať už v rámci EU, nebo ve Spojených státech. Dlouhodobá komparativní nevýhoda ať již kvůli přírodním podmínkám (OZE), nebo jiné struktuře ekonomiky je něco, proti čemu nemá cenu jít jako hlavou proti zdi.

Budeme se muset přizpůsobit. Rozdíl je jeden: německý kapitál diverzifikoval svoji geografickou přítomnost už dávno a současná situace pro něj není fatální. V Česku, kde je značná část energeticky náročných oborů v zahraničních rukou, to nebude o relokaci, ale o „vyždímání suchého hadru“, dokud to dává smysl (nemusíte pokrýt odpisy, nula investic, minimální údržba, odčerpáváte veškeré volné cash flow). Když už to nejde ani za těchto podmínek, zavřete bránu. Spousta oborů tím prošla, u nás i ve světě, zvládnout se to dá, bránit se tomu nedá a nemá. Hledejme efektivnější náhradu a nemusí to být v průmyslu.