Evropská unie si nedává malé cíle. Do roku 2030 chce emise skleníkových plynů snížit o 55 procent, v roce 2050 se chce dostat do bodu uhlíkové neutrality. Je tento cíl technicky a ekonomicky dosažitelný? Podle studie, kterou vypracoval tým pražské kanceláře poradenské firmy McKinsey & Company, toho dosáhnout lze, ale nebude to zadarmo. Náklady v případě České republiky dosáhnou 500 miliard korun během příštích deseti let a dalších čtyř bilionů v horizontu do roku 2050.

Podle slov vedoucího partnera pražského zastoupení McKinsey Daniela Svobody má Česko tu výhodu, že může začít levnějšími opatřeními v energetice. Naopak země jako Švédsko a Rakousko s nulovým podílem výroby elektřiny z uhlí musejí hledat úspory emisí v nákladnějších oblastech - v dopravě a vytápění budov. Hlavní autor nedávno zveřejněné studie „Klimaticky neutrální Česko" Viktor Hanzlík dodává, že nejvýhodnější bude začít odstavením části uhelných bloků a omezením vývozu elektřiny.

Jak oba manažeři zdůrazňují, cíl 55procentní redukce emisí mezi lety 1990 a 2030 se Česka přímo netýká. Odlišná pravidla se totiž uplatňují pro velké zdroje typu elektráren, tepláren a těžkého průmyslu, kde bude platit celoevropský cíl. V případě menších zdrojů, kam spadá hlavně vytápění budov, doprava a zemědělství, již každá členská země Evropské unie dostane za úkol snížit emise o konkrétní procento. Tento „domácí úkol" nebude jednoduchý a dá Česku zabrat víc než odklon od uhlí v energetice.

Daniel Svoboda: Vrhli jsme se na to z naší vlastní vůle a na vlastní náklady, abychom mohli být maximálně objektivní. Celosvětově i lokálně máme dlouholetou zkušenost s autorstvím pro bono studií. Také jsme cítili potřebu přispět k současné diskusi o dekarbonizaci ekonomiky. Byla to příležitost vyjádřit se k důležitému tématu, ke kterému máme co říct.

Viktor Hanzlík: Když se podíváme na hlavní témata, která budou hýbat světem v příštích 30 letech, tak jsou to dekarbonizace, digitalizace a role Číny. Práce na studii nám zabrala tři měsíce, poté se k výsledku vyjadřovali kolegové z evropských zemí a Spojených států. Výsledkem je, že studie má stejný standard jako podobné studie v jiných zemích.

VH: Pro představu, jedná se zhruba o jedno procento hrubého domácího produktu, který v tomto období bude vytvořen. Důležitá věc, na kterou by se nemělo zapomenout, je, že se jedná o dodatečné investice nad rámec běžných investic. Nejde však o nenávratné náklady. Řada z těchto investic - například zvyšování energetické účinnosti v budovách - bude návratná v rozumném časovém horizontu. Horší návratnost bude u změny technologií v průmyslu, jako je přechod k obloukovým pecím v ocelárnách.

DS: Teď je ta správná příležitost investovat do snižování emisí. Evropská unie nám nabízí stovky miliard korun na modernizaci energetiky, inovace a oživení ekonomiky po epidemii koronaviru. Přirovnal bych to k Marshallovu plánu po druhé světové válce, ale skoro v desetkrát vyšším objemu.

VH: Cílem naší studie bylo ukázat, jak co možná nejlevněji dekarbonizovat českou ekonomiku. Nenavrhujeme ukončit výrobu elektřiny, jen konstatujeme, že je to nejlevnější způsob, jak emise v Česku snížit. Stále zachováváme podmínku, že Česká republika bude mít dost zdrojů nezávislých na počasí na pokrytí i těch nejvyšších odběrů elektřiny, ale také výpadku největšího energetického zdroje. Druhá otázka je, zda nutně musíme z těchto zdrojů vyrobit více než sto procent domácí spotřeby elektřiny.

VH: Země na sever od nás masivně investují do větrných elektráren na zemi i na moři a budou po část roku vytvářet přebytky. Není ohrožením naší energetické bezpečnosti, když si tuto elektřinu odebereme - za podmínky, že bude levnější než energie, kterou si budeme umět vyrobit u nás. Připomínám též, že v aktualizované Státní energetické koncepci je požadavek, aby 90 procent hrubé spotřeby elektřiny bylo pokryto hrubou výrobou v Česku. S tímto předpokladem jsme v souladu.

VH: Opět se vrátím k předpokladům naší studie. Cílem bylo zjistit, jak co nejlevněji dospět k co možná největšímu poklesu emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů do roku 2030 a do roku 2050. Netvrdíme, že je to jediná cesta, jak k požadovanému cíli dospět, ale měla by být nákladově nejefektivnější. V horizontu do roku 2030 je nejefektivnější omezit uhelnou energetiku na minimum, ale v příštích deseti letech počítáme i s budováním obnovitelných zdrojů, energetickou efektivitou a rozvojem elektromobility.

VH: Když se podíváme na fakta, která nezáleží na interpretaci, tak při výrobě elektřiny a tepla má zemní plyn maximálně poloviční emise oproti uhlí. Existuje ještě otázka fugitivních emisí, jež vznikají při těžbě a přepravě nejen plynu, ale i uhlí. Výsledek záleží na tom, zda uhlí pochází z povrchového, nebo hlubinného dolu, u plynu je rozdíl mezi klasickou těžbou a těžbou z břidlic. Podle metodiky Evropské agentury pro životní prostředí vychází srovnání jednoznačně ve prospěch plynu.

VH: Pokud se na věc podíváme z hlediska dekarbonizace, dávají jaderné bloky smysl. Je to stabilní zdroj, který bez emisí produkuje poměrně velké množství elektřiny. Pozor bychom si měli dát na náklady při výstavbě, například ve Francii a Finsku došlo k výraznému růstu nákladů a prodloužení doby výstavby. I když se prodlouží životnost dukovanských bloků na maximálních 60 let, skončí před rokem 2050. Jádro je jednou z technologií pro dekarbonizaci energetiky, které dnes máme k dispozici. V úvahu připadají další technologie, jako je využití vodíku nebo zachytávání a ukládání uhlíku (CCS), ale zatím nejsou k dispozici ke komerčnímu využití.

VH: Zastavil bych se u výrazu „v módě". Ještě před pěti lety převládal názor, že vodík není ekonomicky ani technicky výhodný. Během pár let se přístup firem změnil a do výzkumu a vývoje vodíkových technologií investují velké sumy peněz. Z dnešního pohledu to vypadá, že se vodíkový pohon vyplatí u kamionů a velkých nákladních aut, naopak v případě osobních aut bude vývoj směřovat spíš k elektromobilitě. Podobný pokrok se může odehrát i v případě CCS. Ale CCS ani zelený vodík nejsou v tuto chvíli dostupné v potřebném měřítku.

VH: To, co je z našeho pohledu důležitější než konkrétní rok, kdy má spalování uhlí skončit, je množství uhlí, které se ještě spálí - a kolik oxidu uhličitého se z něj uvolní. Na množství nebude mít hlavní vliv stanovené datum, ale cena evropské emisní povolenky. Česká republika je málo připravena na další růst ceny povolenky, který by byl v souladu s cíli politiky Evropské komise. Ale v naší studii jsme byli konzervativní a počítali jsme s udržením ceny na 27 eurech za tunu. Čím bude povolenka dražší, tím bude dekarbonizace energetiky a průmyslu výhodnější.

DS: Bavíme se o roku 2050, a to je zadlouho.

DS: Ale kdo před 30 lety tušil, že tu budeme sedět každý s mobilním telefonem? Nikdo nemá křišťálovou kouli, aby odhadl, co bude v roce 2050. Snažili jsme se spočítat, co je potřeba udělat, abychom uhlíkové neutrality dosáhli. Je pravda, že máme těžší výchozí pozici než přímořské země, které mohou stavět offshore větrné parky. Navíc je Česko průmyslovou zemí, což je další komplikace. Proto nám vychází, že bez nasazení nových technologií uhlíkové neutrality nejspíš nedosáhneme.

DS: Tlak ze strany velkých i malých zákazníků se zvyšovat bude bez ohledu na to, co po nás Evropská unie bude chtít. Firmy po celém světě si začínají hlídat uhlíkovou stopu u sebe i v dodavatelských řetězcích. Přijde doba, kdy s dodavateli s vysokou uhlíkovou stopou nebudou ochotny spolupracovat.

VH: Příkladem mohou být elektromobily, kde poptávku táhnou hlavně firmy s motivací snížit svou uhlíkovou stopu. Technologie se rychle zlepšují, přirovnal bych to k vývoji u mobilních telefonů nebo digitálních foťáků. Řada uživatelů, kteří si elektroauta pořídili, by už nešla zpět ke spalovacím motorům.

VH: Ano, jeden z pravděpodobných scénářů je skutečně takový, že se Čína stane technologickým vítězem. Nejenže je napřed v digitalizaci, ale nedávno tamní vláda schválila plán dekarbonizace energetiky do roku 2060, což dál zvýší její konkurenceschopnost na světovém trhu.

DS: Evropa dnes za Amerikou i Čínou zaostává. Podívejte se na to, kolik technologických lídrů dnes mají Spojené státy, Čína a kolik evropské země. Ještě před 15 lety jsme v Evropě měli řadu společností, jež patřily k technologické špičce. Ale vzpomeňme na to, jak dopadla například Nokia na trhu s mobilními telefony. Evropské automobilky by si měly dát pozor na to, aby neskončily podobně. Česká republika by při své závislosti na automobilovém průmyslu měla udělat vše pro to, aby transformace oboru proběhla co možná nejdříve. Rozhodně by ji neměla oddalovat.

VH: Pořizovací náklady jsou vysoké, ale když se podíváme na celkové náklady vlastnictví, tak už hlavně malá auta do města vycházejí lépe s pohonem na elektřinu. Dobře ekonomicky vychází také pořízení elektrických autobusů. Nedávno jsem zaznamenal zprávu, že Moskva nakoupí 500 elektrických autobusů. Nečekal bych, že v této oblasti Moskva předběhne řadu západních metropolí nebo Prahu.

DS: Na příkladu elektromobilu lze ukázat, že pro řadu lidí budou nové bezuhlíkové technologie nedostupné. Stát by měl přemýšlet o tom, jak jejich dostupnost zvýšit. Jinak vznikne další dělicí čára typu digital divide, kdy si bohatší lidé budou moct dopřát bezuhlíkové technologie a chudší nikoli.

VH: Dekarbonizace je pro řadu lidí stále luxusní zboží.

Co má stát udělat, aby tomu tak nebylo? Je vhodné zavést v Česku dotace na pořízení elektromobilu?

DS: Dekarbonizace je úkol, který trh vyřešit nemůže. Dekarbonizace je celospolečensky natolik důležitá, že budeme potřebovat nástroj, jak zpřístupnit elektromobily či ekologicky přijatelnější způsob vytápění všem domácnostem.

Viktor Hanzlík (38)

Je partnerem v pražské kanceláři McKinsey, vedl autorský tým studie Klimaticky neutrální Česko.

V McKinsey působí od roku 2005, specializuje se na energetickou infrastrukturu a dekarbonizaci napříč Evropou. Na globální úrovni vede pracovní skupinu McKinsey zabývající se energetickými přenosovými a distribučními sítěmi. Podílí se také na výzkumu v rámci McKinsey, v minulosti například na téma akumulace elektřiny či chytrých sítí. Vystudoval ekonomii na Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy v Praze a MBA na Columbia University v New Yorku.

Daniel Svoboda (44)

Je vedoucí partner pobočky McKinsey & Company Česká republika a Slovensko.

Má více než patnáctileté zkušenosti se strategickým poradenstvím, zejména v oblasti velkých transformací firem a zlepšování provozní efektivity. Mezi jeho klienty patří klíčoví manažeři z oboru finančních služeb, telekomunikací, energetiky či těžkého průmyslu. Je jedním z lídrů McKinsey Service Operations pro Evropu, Blízký východ a Afriku, která se zaměřuje na zlepšování výkonnosti firem pomocí programů komplexních digitálních transformací.

Vystudoval Cornell University a Harvard Business School, na níž získal titul MBA.