Minulý týden přišla Evropská komise s dalším dílem své hororové série Fit for 55, v němž od roku 2040 zakazuje topení zemním plynem a nařizuje bezemisní provoz obytných budov. Rusové, jako by chtěli nabídnout, ať si ten život bez plynu vyzkoušíme, stáhli o víkendu dodávky plynovodem Jamal téměř na nulu. Do toho ještě EdF, snad aby toho nebylo málo, ohlásila poruchy na dvou ze svých 54 reaktorů s tím, že další dva reaktory kontroluje.

Francouzská odstávka nezůstala na burze oslyšena. Roční kontrakt podražil na pěkných 220 eur za megawatthodinu, kontrakt na únor dokonce na 343 eur. To se nám to slibované uklidnění trhu a opětovné snížení cen elektřiny nějak odkládá v čase. Drobet to navíc houstne na ukrajinsko-ruské hranici a rosničky čekají tuhou zimu.

Do toho Německo nezměnilo plány a odstavuje své tři jaderné bloky. Těžko si nevzpomenout, jak Henry Kissinger ve svých Dějinách diplomacie popisuje překvapení Josefa Stalina v okamžiku, kdy Hitler v roce 1941 zaútočil na Sovětský svaz. Stalin nespoléhal na uzavřené dohody, ale byl přesvědčen, že otevřít druhou frontu na Východě v okamžiku, kdy vede válku na Západě, by mohl jen šílenec. Nepočítal s tím, že Hitler je šílenec.

Jak jinak ale označit přijímání směrnice o plynu? Jako obvykle nejen bez jakýchkoli dopadových studií kvantifikujících náklady a sociální dopady, ale i bez nějaké studie technické proveditelnosti produkce tak obrovského množství vodíku, který by měl sloužit i pro účely stabilizace sítě nestabilních obnovitelných zdrojů a v dopravě, kde zejména v té nákladní není alternativní technologie k dispozici. A to nemluvíme o infrastruktuře pro jeho bezpečnou distribuci. To vše v té směšné časové lhůtě.

Už začátek dramatických sociálních dopadů klimatické politiky EU, a zejména Německa, tak jak je nyní v naší, chudší části Evropy prožíváme a pociťujeme na vlastní kůži, vyvolává v obyvatelstvu hrůzu z toho, co přijde za befel příští měsíc. Pokud velmi rychle nedojde k návratu racionality a tržních řešení, bez nichž ve skutečnosti reálně k požadovaným úsporám nemůže dojít nikoli jen v určeném termínu, ale vůbec nikdy, tak už víme, kdo vyhraje příští volby v Česku.

Můžeme s velmi vysokou jistotou předpokládat, že sestavovat vládu bude Tomio Okamura a bude to vláda jednobarevná a zřetelně většinová. Jejím jediným programovým bodem bude czexit. Budou pro něj hlasovat i ti, které by to nyní ani ve snu nenapadlo a raději by si usekli ruku. A nebude to vůbec česká specialita.