O prachy jde vždy až na prvním místě, a tak se sakra zajímáme, zda hodnota těch peněz, které už máme, poněkud neeroduje, a když už eroduje, vzhlížíme k centrálním bankám, protože ty s tím mají něco udělat a jsou to ty správné, kamenné a ctihodné instituce. Proto také ve chvíli, kdy se s penězi dějí nehezké věci, bývá obyvatelstvo dost citlivé na kontroverzní personální změny a diskuse o tom, zda ta ctihodná instituce vůbec ví, co činí. Pokud tedy něco činí.

V době svého vzniku měla ovšem řada centrálních bank se svou ctihodností dost starostí a mnoha svým současníkům úspory nejen neochránila, ale naopak je důkladně prohnala luftem. Jejich právní postavení a serióznost se rodily a vyvíjely postupně, stejně jako kuchařky, podle nichž se dnes vaří měnová politika, prošly mnoha zásadními revizemi.

Dnešní krize a pochybnosti o tom, jak na ni centrální banky ve světě reagují, či nereagují, vyvolává dost naléhavě otázku, zda není načase na centrálním bankovnictví zase něco poštelovat. Zvláště když slyšíme šéfku nejmladší centrální banky ECB Christine Lagardeovou, že měnová politika má řešit klima a akceptovat související růst cen.

K financování královských potřeb

Vyvolává to vzpomínku na to, že centrální banky se zrodily jako politické instituce, vesměs z vůle panovníka. Za první centrální banku na světě je považována švédská Riksbank neboli říšská banka, založená v roce 1668. Její předchůdkyní byla Stockholms Banco, založená Johanem Palmstruchem už v roce 1656 s posvěcením panovníka, který jmenoval její vedení a povolil jí vydávání bankovek – z velké části nekrytých – k financování královských potřeb. Netrvalo dlouho a banka se zhroutila. Její povolení pak byla převedena na Riksbank, kterou si však už pod svou kontrolu stáhl stavovský Riksdag neboli parlament, aby omezil panovníkovy hrátky s měnou.

Potřeba financovat válku, samozřejmě s Francií, stála i za vznikem té nejctihodnější mezi centrálními bankami, Bank of England (BoE). V roce 1694 podepsal král William III. chartu, kterou vznikla akciová společnost s kapitálem 1 200 000 liber ve zlatě. BoE samozřejmě vydávala bankovky, nejprve jako směnky, ale později v klasické podobě i s vodoznakem, a jejich padělání podléhalo trestu smrti. Na rozdíl od zrychlování rotačky kvůli stále narůstajícím válečným nákladům, které trestné nebylo. Sto let po vzniku BoE se ztrojnásobil státní dluh a banka začala mít problémy s proplácením svých bankovek ve zlatě. A v roce 1797 výměnu výrazně omezila. V té době přišla banka také ke své stále žijící přezdívce, když se v tisku objevila karikatura „Politické znásilnění aneb Stará dáma z Threadneedle Street v ohrožení“.

Ale Stará dáma to nakonec dala a v roce 1816 byl ve Velké Británii přijat zákon o zlatém standardu a ten pak dobře sloužil více než sto let.

To nejmocnější centrální banka světa, americký Federální rezervní systém (Fed), vznikla až poměrně pozdě. Teprve v předvečer první světové války, v roce 1913, po delším období měnového chaosu. Fed však nebyl první centrální bankou USA. K emisi papírových dolarů vznikla už v roce 1791 Bank of United States s dvacetiletým mandátem. Následovala ji Second Bank of United States opět na dvacet let. Otcové zakladatelé vesměs neměli k bankovním institucím velkou důvěru, což v té době nebylo až tak výjimečné. Nicméně to Američanům vydrželo dost dlouho. Po konci druhé banky následovalo období jistého chaosu, kdy vydávat bankovky mohlo několik set bank v zemi. Až velká bankovní panika v roce 1907 přesvědčila Američany, že potřebují banku centrální. A tak Woodrow Wilson založil Fed, který tvoří dvanáct regionálních soukromých bank působících na vymezeném území. V čele Fedu je sedmičlenná Rada guvernérů (Board of Governors), která schvaluje změny v diskontních sazbách a požadavcích na rezervy a řídí regulační operace. Její členy jmenuje prezident se souhlasem Senátu na čtrnáct let.

Dlouhá česká tradice

Centrální bankovnictví na našem území má hlubší kořeny a Privilegovaná rakouská národní banka se sídlem ve Vídni vznikla už v roce 1816 a její pražská filiálka v roce 1847. Byla nejprve pod kontrolou císaře, později říšské rady. Po vyrovnání byla transformována do Rakousko-uherské banky a fungovala bez excesů až do konce první světové války, kdy nově vzniklé Československo provedlo měnovou odluku a správu měny soustředilo pod ministerstvo financí, kde vznikl Bankovní úřad vykonávající měnovou politiku. Ten byl v roce 1926 transformován na Národní banku československou, která vznikla zákonem jako soukromá akciová společnost s významným vlivem státu. Guvernéra jmenoval prezident a devět členů bankovní rady bylo voleno zčásti prezidentem a zčásti valnou hromadou. Prvním guvernérem byl Vilém Pospíšil.

Na počátku centrálního bankovnictví byla měnová politika, tedy péče o stabilitu měny, až v pozadí jiných motivů, které k jeho rozvoji vedly. Původně šlo především o to, aby stát měl nějakou kontrolu nad emisí papírových peněz a sám měl svou banku, která by mu poskytovala své služby. Inflaci naši předkové nicméně dobře znali. A to nejen kvůli požadavkům některých panovníků financovat neukojitelné potřeby, zpravidla válečné, což vedlo k tištění nekrytých bankovek.

V historii existuje případ zlaté inflace, která už středověké myslitele přivedla k poznání, že změna objemu peněz bez odpovídajícího růstu produkce vede k růstu cenové hladiny. Španělské dobyvačné výpravy do Ameriky v 16. století znamenaly obrovský příliv zlata do země. Toto bohatství ale nezvedalo domácí produkci, jen ji zdražilo tak, že se stala nekonkurenceschopnou ve srovnání s dovozem ze sousední Francie, nicméně země měla spoustu zdrojů pro vedení válek. Španělsko se stalo prvořadou velmocí. Inflace však postupně natolik poškodila španělskou ekonomiku, že se z velmoci stala země druhořadá. Už v té době se objevil zárodek kvantitativní teorie peněz neboli mnohem pozdějšího finálního friedmanovského monetarismu v myšlení renesančních scholastiků.

Poprvé souvislost mezi množstvím peněz v ekonomice a cenovou hladinou popsal John Locke a jeho následovník David Hume. A když to dodělal David Ricardo, dospělo se k odbornému konsenzu, který se udržel až do keynesiánské revoluce. Po celou dobu tak inflaci brzdil zlatý standard, tedy pevná vazba papírových peněz na zlato a stříbro, a přesvědčení, že změna objemu peněz nemá z dlouhodobého pohledu vliv na velikost vytvořeného produktu, ale pouze na cenovou hladinu.

Hyperinflace poprvé

Měnovým systémem otřásla první světová válka, po níž svět poznal pojem hyperinflace. Ta nejznámější je výmarská, ale obří růst cen zaznamenal velký kus Evropy, kde se projevilo měnové financování války. Včetně Československa. Inflaci ve Výmarské republice pak akcelerovalo vyplácení reparací a ztráta části průmyslově vyspělého území. Zlatý standard udržely nejvyspělejší země, ostatní jen usilovaly o návrat. Československé koruně se to podařilo v tu nejnevhodnější dobu, v roce 1929, kdy se rozjela světová krize. Koruna musela být opakovaně devalvována a keynesiánskému oživování ekonomiky fakt nesvědčila.

Po druhé světové válce měl být místo zlatého standardu brzdou inflace brettonwoodský systém pevných směnných kurzů, který byl nicméně také fixován zlatem. Členské země měly pevný kurz k dolaru, který byl směnitelný za zlato, a autonomie měnové politiky tak byla silně omezená. To udržovalo inflaci pod kontrolou až do přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy fiskální expanze v USA vedla k pochybnostem, zda dolar udrží směnitelnost za zlato. Neudržel. Prezident Nixon v průběhu prvního ropného otřesu zavřel takzvané zlaté okno a každý se musel začít starat o inflaci sám, což se skoro deset let moc nedařilo.

Vojtěch Velický

Měnová politika v systému plovoucích kurzů se tak opřela o kvantitativní teorii peněz, kterou v té době zdokonalil Milton Friedman. Centrální banky začaly sledovat a cílit množství oběživa podle peněžních agregátů M1 až M3, tak aby jejich přírůstek odpovídal růstu hrubého produktu. To solidně fungovalo, zejména v Německu.

Ale protože každý chvilku tahá pilku, v devadesátkách začali v debatě o měnové politice dominovat postkeynesiánští ekonomové, kteří nevěřili na neutralitu peněz a v přímou závislost inflace na změně množství peněz v oběhu, zato oplývali vírou v lidskou moudrost, s níž lze kočírovat i takového živočicha, jako je měna. Vzniklo tak inflační cílování založené na tom, že existuje nějaký poten­ciální růst HDP, který je dotyčná ekonomika schopna vytvořit, a neutrální úroková míra, která tvorbu toho produktu nedusí ani přes míru nestimuluje, a tomu odpovídá pro ekonomiku optimální míra inflace, všeobecně akceptovaná na úrovni dvou procent. Zvyšování či snižování úrokové míry podle prognózovaného vývoje pak udržuje inflaci v blízkosti cíle, a zajišťuje tak zároveň udržování hospodářského růstu kolem úrovně jeho potenciálu. Cílování inflace tak vyhlazuje hospodářský cyklus a brání hlubokým propadům a sociálnímu neštěstí.

Na věrohodnosti této politice přidalo současné masivní posílení nezávislosti centrálních bank na vládách. Po čtvrtstoletí této politiky vidíme, že to má chybičky. V Americe se vyhlazování následků prasklé dotcom bubliny na přelomu století „drobet“ protáhlo a vedlo ve finančním sektoru kvůli nízkým úrokovým sazbám k podstupování nepřiměřeného rizika a pak k výslovnému fixlování s hypotečními deriváty, což skončilo velkou finanční krizí, která byla po mírném zaváhání opět měnově vyhlazena. A sice tak, že došlo až na záporné úrokové sazby a k přímému měnovému financování některých státních dluhů. Naprostá většina národních ekonomik se dostala na svůj růstový potenciál a často i nad něj, ale protože inflace se pořád nevracela na cíl, měnová stimulace pokračovala.

Jenže ono se to ucho džbánu jednou fakt utrhne. To se nakonec stalo nákladovým šokem vyvolaným postcovidovým syndromem i neúnosnou regulací energetiky. A tak máme růst na potenciálu, inflace vyletěla komínem a sazby centrální banky jsou hluboko pod svou neutrální úrovní a zejména v Evropě přes deklarovanou nezávislost ve vleku politických cílů. Prvním úkolem ECB je udržet společnou měnu, druhým, jak jsme se nyní dozvěděli, boj proti klimatické změně a možná až třetím zvládnutí inflace.

Něco se nám tu pokazilo, řekl by asi laik. Každopádně by to chtělo něco začít dělat jinak. Prostě poslat naše Staré dámy na nějakou plastiku, po níž budou trochu více připomínat to, čím byly v lepších letech.