Zdeněk Nekula patřil dlouho k nejméně viditelným ministrům současné vlády. Těžko říci, jestli mu to někdo vyčítal, nebo ho samotného mrzelo, že je málo v televizi, ale způsob, jakým to v minulém týdnu zásadně změnil, nebyl bezpochyby nejšťastnější. Jeho zapojení do promoakce obchodního řetězce Lidl na získání dalších členů jeho věrnostního klubu pomocí zlevněné mouky vyvolalo veřejný posměch, a hlavně otázky, co vlastně doopravdy o praktikách tuzemských obchodních řetězců ví.

Až skoro vzniká pochybnost, jestli mu to německý řetězec neudělal naschvál. Náš ministr zemědělství se totiž do obchodních řetězců jinak strefuje, kudy chodí, a viní je z toho, že jsou tou správnou žábou na prameni dramatického zdražení jídla v minulých měsících. Je však otázkou, zda v tomto případě nehraje roli spíše ministra zemědělců než zemědělství. Nebylo by to ale nic nového. Tento resort funguje jako lobbistická agentura podnikatelů v zemědělství prakticky od nepaměti.

Jak se tvoří ceny

Zda se na drahých potravinách více kapsovali farmáři, potravináři, či obchodníci, je ale na takovou agenturu trochu složitá otázka. Nelze totiž viníka naší stolní inflace vyvozovat ze stoprocentní obchodní přirážky k ceně cukru, jak Nekula činil přednedávnem. Tvorba cen v celém řetězu od pole až na regál je totiž dost komplikovaná a na každém stupni se projevuje trochu jinak. Posuzovat vydřidušství obchodníka podle jedné izolované položky je absurdní. Prodejce totiž má svou strategii, kdy si na některé položky přiráží méně, než činí náklady na prodej, a na jiné více, podle toho, jak soutěží s konkurencí nebo jak je prodejnost konkrétního zboží citlivá na cenu.

Podobně mlékárna si jinak, v závislosti na tržní situaci, přiráží na jogurtu a jinak na másle. Podstatnější je tak celková marže za všechny položky, ta ale zase úplně neodráží starosti s náklady. Nejlépe se to kapsování posuzuje ze ziskovosti a v tom loni farmáři bezkonkurenčně trumfli potravináře i obchodníky. Ale ani to nemusí být zcela vypovídající a obchodníci určitě nepatří k andělům. Nicméně vášeň pro ceny cukru a mouky z Lidlu možná nominuje Nekulu do soutěže Peče celá země spíše než mezi ekonomické analytiky.

Neproclený demižon

Aby toho s tím Lidlem nebylo málo, pustil se náš ministr zemědělství do veřejného boje za vinaře při vládních úvahách o zdanění tichého vína spotřební daní. Zde také bylo lepší mlčet. Prosadit tuto daň je v Česku politicky nemožné a drobet nepochopitelné. Zuřivý odpor vinařů na druhou stranu zcela pochopitelný.

Nejde ani tak o samotný daňový odvod, jako spíš o to, kdo z nich chce mít ze sklepa daňový sklad pravidelně kontrolovaný celníky, odkud si pod kamerami ani nemohu odnést demižon pro potěšení s partou kamarádů, aby se to obešlo bez administrativy a platby spotřební daně. A že těch sklípků na Moravě fakt není málo. Odpor je pochopitelný, ale vydávání této situace za ohrožení celého oboru je minimálně ve veřejném provedení nemoudré. A ministr Nekula by asi udělal dobře, kdyby se vrátil ke své neviditelnosti.