Desítky ruských volených poslanců (od členů zastupitelstev zapadlých městeček až po poslance Státní dumy) provedly na přelomu týdne první pokus o sestavení paralelní vládní struktury. Zástupci lidu se sešli v polské Jablonné na popud opozičních a exilových vůdců, aby vytvořili novou ruskou ústavu a ustavili právní rámec, v němž by bylo možné budovat na troskách putinovského Ruska civilizovaný stát.

K hlavním organizátorům Sjezdu lidových poslanců patřil Ilja Ponomarjov, jenž v roce 2014 hlasoval jako jediný poslanec Státní dumy proti anexi Krymu, poté na Ukrajinu emigroval. Jeho exkolega poslanec Gennadij Gudkov, někdejší plukovník KGB a organizátor soukromé armády neznámé síly, jej následoval v roce 2021; v exilu je již i další bývalý poslanec Mark Fejgin, právník, jenž v minulosti obhajoval členky punko-feministicko-dryáčnické skupiny Pussy Riot (pro prezidenta Zemana přikládáme návod k výslovnosti How to Pronounce Pussy?

Nelegitimní Putin

Sjezd lidových poslanců, jak orgán sám sebe nazval s odkazem na první ruský postkomunistický zákonodárný sbor, měl napilno. Na programu měl vytvoření Deklarace o ústavních principech Svobodného Ruska po svržení Putinova režimu, která se v budoucnu má stát základem nové ruské ústavy. Považuje režim Vladimira Putina za nelegitimní, protože „uchvátil veškerou politickou moc v Rusku, což je porušením základů ústavního pořádku Ruska (část 4, článek 3 Ústavy Ruska) a je uznáváno jako trestný čin (článek 278 trestního zákoníku Ruské federace)“, uvádí schválený zákon o hnutí odporu.

Ze znění je patrná složitost situace, v níž se protiputinovští aktivisté nacházejí. Politickou moc má každá vláda a zmiňovaný článek ústavy přímo říká, že prezident formuje kontury domácí i zahraniční politiky (samozřejmě jde o ústavu, kterou si na tělo nechal ušít právě Putin).

Vzájemná nedůvěra

Sjezd měl také připravit seznam prioritních rozhodnutí postputinovské ruské vlády a přijmout zákon o národním odporu, který definuje právní rámec pro práci hnutí odporu v Rusku a v zahraničí. Schválil koncepty zákonů o osvobození médií, o válečných zločinech na Ukrajině a další.

Úkol se organizátorům podařilo dotáhnout do konce, ale podmínky, průběh ani výsledek nebyly ideální. Ponomarjov, Gudkov a spol. se od počátku potýkali s největší slabinou ruských opozičních projektů, roztříštěností. Vyšlo najevo, že zejména exiloví Putinovi odpůrci jeden druhému nevěří, protože si nejsou jisti, kdo z nich pracuje pro ruskou tajnou službu FSB.

Proto například organizátoři zářijového exilového kongresu ve Vilniusu, Sjezdu lidových zástupců, v čele s někdejším šachistou Garrym Kasparovem a ropným exmagnátem Michailem Chodorkovským dali od sjezdu ruce pryč.

Několik delegátů sjezdu se účastnilo pouze virtuálně, protože jsou v Rusku a nechtěli se vystavit stíhání. Protože však bylo zapotřebí, aby vystupovali anonymně, neobešlo se to bez technických potíží. Někteří delegáti si stěžovali, že když se pokoušeli vyslovit konkurenční názor, jejich spojení se přerušilo.

Jak na kolaboranty

K nejobtížnějším pasážím jednání patřila kromě sestavování textu ústavní deklarace i tvorba návrhu lustračního zákona. Ten by měl v budoucnu vyřazovat nejškodlivější Putinovy kolaboranty z vybraných profesních činností (k nim patří nejen státní správa a politické funkce, nýbrž také učitelství nebo novinařina).

Existují však výjimečné okolnosti, které mohou určitým lidem zaručit z lustračního zákona výjimku. Jak uvádí dobře informovaná publikace Insider, v průběhu diskuse Ilja Ponomarjov připojil k návrhu ručně psanou klauzuli, podle níž se „lustraci může vyhnout každý, kdo zabije nebo pomůže zabít Vladimira Putina“. To vyvolalo mezi samotnými autory návrhu rozepře; v úterý to vypadalo, že Ponomarjovova formulace do textu nepronikla.

Buď jak buď, Putinovi se podařilo sjezd ignorovat. To není tak docela samozřejmé, jak je zřejmé z faktu, že v téže době reagovalo ministerstvo obrany na nařčení z blogosféry, že velitelé na Ukrajině svým neschopným velením zapříčinili ztráty stovek tisíc čerstvých odvedenců.