Oceánská voda obsahuje příliš mnoho oxidu uhličitého. V Anglii ji začali filtrovat
Ilustrační foto: Shutterstock.com
Klimatická krize
Naděje z oceánu: vědci čistí mořskou vodu od oxidu uhličitého. Zachrání to planetu?
Není to příliš známý fakt, ale nežádoucí oxid uhličitý, který způsobuje globální oteplování, se v oceánech nachází ve větší koncentraci než ve vzduchu. Zatímco se řada projektů snaží CO₂ zachycovat právě v povětří, na jižním pobřeží Anglie začal fungovat startup, který plyn odčerpává z moře. Malý pilotní projekt by mohl mít v budoucnu velký význam pro boj s klimatickou změnou.
ptk
Projekt s názvem SeaCURE probíhá v anglickém městě Weymouth. Pod místní oblázkovou pláží leží dlouhé potrubí, které ústí až do Lamanšského průlivu. Odtamtud nasává mořskou vodu a přivádí ji na pevninu.
SeaCURE vodu očistí od CO₂, vypustí ji zpět do moře, kde se může znovu obohatit o oxid uhličitý, a tím dále snižuje emise v atmosféře. Cílem projektu je zjistit, jestli je takový způsob nákladově efektivní.
Odstraňování uhlíku tady provádějí okyselením části vody, která pak nežádoucí látku snadněji uvolňuje. „Když otevřete nápoj s bublinkami, začne šumět. To je právě CO₂, který uniká,“ říká Tom Bell z plymouthské námořní laboratoře.
„My děláme něco podobného – rozléváme mořskou vodu po velké ploše. Je to, jako byste vylili šumivý nápoj na zem, aby se CO₂ rychle uvolnil,“ popisuje. Voda se očistí, neutralizuje a oxid uhličitý se koncentruje pomocí zuhelnatělých kokosových slupek.
Proč marnit čas tak náročným procesem, když už máme mnohem propracovanější technologie, kterými CO₂ zachycujeme v ovzduší? V mořské vodě je 150krát více uhlíku než ve vzduchu.
Problémem jsou obrovské energetické výdaje, které jsou třeba k výrobě látek na „ředění“ mořské vody. Projekt je zatím v plenkách, dokáže zachytit jen 100 tun CO₂ ročně. Tolik vypustí komerční letadlo, když přeletí Atlantik.
Vědci ale v metodě vidí potenciál hlavně kvůli rozloze světových moří. Pokud by se technologii podařilo rozšířit, mohla by každý rok odstranit 14 miliard tun oxidu uhličitého – to odpovídá jednomu procentu vody z povrchu oceánů.
Umožnit by to měly obnovitelné zdroje, jako jsou třeba plovoucí solární panely. Která z momentálně asi dvaceti zkoušených variant odsávání zvítězí, záleží na nákladech, ve hře je vzduch i voda.
S filtrací mořské vody je spojen jeden paradox – metoda by mohla být až moc efektivní. Uhlík je nezbytný pro existenci některých živočichů. Fytoplankton ho využívá k fotosyntéze a mušle si z něj staví svou schránku. Nízkouhlíková voda by mohla mít negativní dopad na životní prostředí.
I to ale vědci zkoumají – některé organismy v očištěné vodě pozorují. Variantou pak je „panenskou“ vodu před vypuštěním do moře naředit kapalinou s CO₂.
