Když přijížděl vlak do Jekatěrinburgu, pršelo. Mezi těmi, kteří čekali na rozbláceném pervo­uralském nástupišti, stál mladík. Než nastoupil, vytáhl odněkud balíček čokolády Kinder a podal jej mladé ženě, která postávala opodál. „Nikdo mě nepřišel doprovodit, jsem sám,“ řekl jí. „Popřejte mi, abych se vrátil,“ vyžádal si polibek na rozloučenou.

Bude jej potřebovat. Byl jedním ze statisíců bezejmenných Rusů, jež nechal tamní vládce Vladimir Putin navelet do armády, aby ji posílil ve válce s Ukrajinou. Kolik přesně jich bylo a bude, nevíme. Ačkoli ministr obrany Sergej Šojgu mluvil o 300 tisících mužů, pravidla pro „částečnou mobilizaci“ jsou tak volně formulovaná, že by se do nich klidně vešel dvojnásobek.

Také nevíme, jestli onen osamělý mladík z Pervouralsku šel absolvovat nějaký rychlovýcvik kdesi na hranicích s Kazachstánem, aby tam nahradil vojáky zkušenější, nebo jestli zamířil rovnou na frontu; dělo se obojí. Zato víme, že jeho šance na návrat jsou minimální. V tom jsou si bezejmenný odvedenec z Uralu a všemocný prezident rovni: pokud válku přežijí, bude je nejspíš čekat svět docela jiný, než jaký opouštěli. A pro nás ostatní, ačkoli válku na Západě dosud pociťujeme jenom jako protivné zdražování, platí totéž.

Čistá samohonka

Způsob, jímž Putin na samém sklonku léta rozhodl o vyhrocení své ukrajinské války, přivřel pomyslné dveře vedoucí k jakémukoli jinému vývoji než k další eskalaci. Mobilizací zrušil dvaadvacet let pečlivě udržovanou iluzi o tom, že vládne „na slavu, na slavu nam“, jak kdysi panovníkovi velela carská hymna. V jistém smyslu si vládce a jeho lid navzájem nalili čisté samohonky. Lid dal najevo, že se mu nechce nastavovat krk v Putinově válce. Týž den, kdy bylo pervouralské nádraží svědkem polibku na rozloučenou, zastřelil jeden z odvedenců šéfa náborového střediska, armádního důstojníka, kdesi v Irkutské oblasti. V kavkazském Dagestánu požadovaly desetitisíce lidí v ulicích zrušení mobilizace (a propuštění svých zatčených spoluprotestujících). Na tři desítky náborových středisek shořelo, včetně jednoho v centru Sankt-Petěrburgu ještě v den vyhlášení mobilizace.

Vládce pak svým lidem stejně jasně vyjevil, že je mu naprosto, ale naprosto jedno, co se jim chce, nebo ne – protože tady jde o krk i jemu. A jde.

Jeden z důvodů bydlí v Pekingu. Prezident Si Ťin-pching tam 16. října zahájí sjezd čínských komunistů, který mu má oficiálně potvrdit bezprecedentní třetí funkční období. Si nenechává věci náhodě; lze předpokládat, že nechce být v takovou delikátní chvíli spojován s čímkoli jiným než s totálním triumfem. Válka na Ukrajině, kterou dosud diplomaticky (byť nikoli fakticky) podporoval, má k triumfu daleko. Když se oba prezidenti v polovině září setkali v uzbeckém Samarkandu, bylo ochlazení z čínské strany patrné; žádné „neomezené přátelství“ jako o půl roku dříve. Lze očekávat, že Si dal Putinovi najevo, že – zhruba řečeno – míra jeho válečné podpory závisí na míře úspěšnosti ruského tažení. To dostává ruského prezidenta pod tlak

Profimedia.cz

Putinovou první veřejně sledovatelnou reakcí byla právě mobilizace plus vyhlášení „referend“ na dobytých územích v Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské oblasti. Objednal si státní televizi na 20. září na osmou hodinu večer, že pronese cosi zásadního – a pak zmizel a objevil se až na druhý den ráno. (Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov byl právě na cestě do New Yorku na zasedání OSN a objevila se hypotéza, že prezident pozdržel svůj projev právě kvůli tomu.) Pokud chtěl Putin Číňanům ukázat, že ví, co dělá, nezačal šťastně.

Díky jednoznačně eskalačnímu tahu Kremlu je válka o něco málo čitelnější, než byla do té doby, což je dobrá zpráva. Špatná zpráva je, že možnosti dalšího vývoje jsou jedna horší než druhá. V každém případě lze počítat s tím, že výsledek referend (u nichž se Putinovi lidé ani nesnažili zachovat zdání legitimity) umožní válku pro domácí publikum reklasifikovat jako válku obrannou. Co přijde dál?

Z uvedeného plyne, že dynamika konfliktu se v posledních týdnech významně proměnila. Putin deklaroval, že jeho skutečným nepřítelem není Ukrajina, nýbrž Západ. To je logické. Již dnes je ukrajinská síla de facto funkcí – v matematickém smyslu slova – ochoty Západu posílat zbraně a munici na straně jedné a jeho ochoty shánět plyn (a ropu) jinde než v Rusku, obvykle podstatně dráž, na straně druhé. První část je krátkodobě podstatně důležitější než druhá; i kdyby sankce nebyly tak děravé, jak nevyhnutelně jsou, Rusy by to nezastavilo, pouze by jim to komplikovalo život.

Na druhé straně, ruská síla je v počtech. Ne tolik v hrubých počtech vojáků (to právě má mobilizace změnit), nýbrž v zásobě munice; podle všeho má Kreml zásoby na několik let boje současné intenzity. Další výhoda Kremlu, dosud nevyužitá jinak než verbálně, spočívá v převaze taktických jaderných zbraní. Rusové mají k dispozici „několik tisíc“ (jak uvedla britská vojenská expertka Katherine Bayfordová ze St. Andrews University pro ostrovní týdeník The Spectator) malých jaderných zbraní. „Malá“ zbraň znamená, že její síla je až padesátinová ve srovnání s tou, která v srpnu roku 1945 zlikvidovala Hirošimu. Američané jich v Evropě mají zhruba stovku; ostatní nechal zrušit na počátku devadesátých let George Bush starší na důkaz konce studené války.

Vyhrožuje-li Putin použitím jaderných zbraní, má podle všeho na mysli právě tyto malé bomby. Jejich použití by samo o sobě neznamenalo konec života na Zemi, jak to předpovídala studenoválečná doktrína zaručeného vzájemného zničení. Naopak je třeba počítat s tím, že Putin to ví také – a skutečně může být ochoten po jaderné zbrani ve chvíli nouze sáhnout. Ve chvíli nouze nepochybně je, a pokud se nestane něco velmi neočekávaného, jeho situace se nemá jak mnoho vylepšit.

Geostrategický handl

Vtip je v tom, že něco neočekávaného se stát může. Plyne to z rozdílnosti priorit všech účastníků konfliktu – tedy Ruska, Ukrajiny, Západu a Číny. Čínskému prezidentovi jde o to, aby nebyl viděn, jak podporuje slabší stranu válečného konfliktu. Domníváme se, že tlačil na Putina, aby konflikt co nejrychleji ukončil a vyhlásil vítězství (jakkoli by to bylo strategicky vzato nesmyslné vyhlášení), což mu umožňovala páka, již mu Putin sám vrazil do ruky. Pokud Západ v podpoře Ukrajiny vytrvá, může Putin dosáhnout dlouhodobě slušného výsledku jen s podporou Číny (a tím pádem prakticky celé jihovýchodní Asie, především pomocí funkčního obchodu a tím de facto neutralizací západních sankcí).

Na Západě takovou pákou sice Si Ťin-pching nedisponuje, ale má pořád dost co nabídnout. Například geostrategický handl zhruba po linii „vy necháte Putinovi kus Ukrajiny a já už si ho pohlídám; výměnou za to budete mít za humny mír a v trubkách levný plyn“.

Lze si stejně dobře představit, že na takovou řeč by mnoho evropských politiků rádo slyšelo. Od momentu, kdy Evropa projevila nečekaně silnou vlnu solidarity s Ukrajinci, mají Italové a Švédové novou vládu a v obou případech lze očekávat větší vstřícnost vůči Rusku než u jejich předchůdkyň. Němci se do jakéhokoli konfliktu s Moskvou pouštějí jen neochotně a Francouzi by se prostě pocvičili ve své oblíbené vojenské disciplíně, totiž kapitulaci. Nová britská vláda sice zůstává proukrajinská, ale svých problémů má dost a dost – nehledě na nepohodlný fakt, že mimo Evropskou unii je její hlas oslaben. A samozřejmě Američané, daleko nejvýznamnější spojenci Kyjeva, mají před volbami – a mezi tamními lidmi roste pocit, že peněz vydaných na Ukrajinu už bylo dost.

Profimedia.cz

Pokud by takový handl vyšel, výsledek by byl neveselý: Evropu by ovládla frustrace z toho, že nebyla schopna dostát svému deklarovanému cíli. Odpůrci Evropské unie by měli okamžitě spoustu vody na svůj destruktivní mlýn. Myšlenka evropské integrace, jež se tváří v tvář Číně a Rusku jeví stále zřetelněji jako nezbytnost, by byla v kruté defenzivě – a to je řečeno eufemisticky. O tendencích Viktora Orbána, jenž se nedávno nechal slyšet, že „je čas opustit EU“, ani nemluvě.

Naproti tomu Putin by patrně měl dost síly na odražení domácích kritiků (nepleťme se, ta mocnější skupina jej kritizuje za neschopnost válku vyhrát, nikoli za její nemravnost). Zároveň by se však z něho stal jen jakýsi protektor, protože by existoval pouze z vůle Pekingu. A Si Ťin-pching by citoval Konfucia a nechal se oslavovat jako mírotvůrce, zatímco jeho diplomaticko-finanční mašina by polykala jednu část světa za druhou.

Atom láme vaz

Pokud však takový (nebo nějaký podobný) handl neproběhne, nebude mít Putin moc na vybranou. Jeho způsob řešení konfliktu – nejen toho ukrajinského – byl dosud jednoznačně konfrontační. Tady by navíc smířlivým postojem riskoval nespokojenost vlastních jestřábů. Ale protože nemá, jak jinak by eskaloval, může skutečně nejspíš sáhnout po jaderných zbraních.

To je ovšem zároveň chvíle, která by mohla ruskému vládci zlomit vaz. Rusko se podle všeho drží praxe, která vyžaduje, aby pokyn k odpálení jaderných zbraní dali dva ze tří držitelů příslušných kódů (ty jsou uschovány v proslulých „jaderných kufřících“). Kromě Putina je má mít v ruce ministr obrany Sergej Šojgu a náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov. Ani jeden nepatří do nejbližšího okruhu lidí, s nimiž je Putin jedna ruka. (Ačkoli je samozřejmě také možné, že Putin nechal pravidlo „dvou mužů“ dávno zrušit a o všem rozhoduje sám, jak píše publikace Non-Proliferation Review.)

Je možné, že by ve chvíli existenčního ohrožení své země i sebe sama některý z nich našel vůli a patřičnou podporu u některé z kremelských mocenských partiček, aby se rozkazu vzepřel? Musel by to být výjev jako ten z roku 1953, při němž maršál Koněv osobně se samopalem v ruce v Kremlu zatkl Lavrentije Beriju. Odpověď dnes neznáme. Ale je docela dobře možné, že se ji dozvíme rychleji, než bychom chtěli. Polibek na rozloučenou potřebujeme všichni. 

Daniel Deyl

MOBILIZACE

1. Přinese Rusům rozhodující převahu. Rusové získají zpět Charkov a okolí, ovládnou kompletně Luhansk i Doněck a v plném rozsahu dobudou i Cherson a Záporoží.

a)

Zde se Putin zastaví a oznámí vítězství; spokojen je on i Si Ťin-pching.

b)

Putin oživí původní záměr odstranit ukrajinské politické špičky a nahradit je režimem Moskvě vstřícným, znovu se pokusí dobýt Kyjev.

Pravděpodobnost:

Takřka nulová (za předpokladu, že Západ zcela nepřestane s vojenskou podporou Kyjeva). Ruská armáda se potýká s problémy, jež mobilizace nevyřeší:

• nedostatek poddůstojníků, kteří by byli schopni samostatně velet; rozhodnutí na bojišti jsou proto delegována zdaleka, často až z Kremlu, což je vždycky problém,

• kulhající logistika; ruské řetězce jsou těžkopádné a zranitelné i ve chvíli, kdy většina jejich pohybu připadá na ruské území,

• špatný technický stav výzbroje,

• špatná morálka.

Následky:

Rusko – Putin se vyhoupne zpět do sedla a bude v něm sedět tak dlouho, jak bude sám chtít.

Evropa – rozkol uvnitř Evropské unie, rozčarování z neschopnosti zastavit agresi; v případě dalšího ruského postupu pak vojenský střet NATO–Rusko.

Čína – Si Ťin-pching si bez starostí přiklepne další volební období a bude mít volnější ruce k vojenskému napadení Tchaj-wanu.

Svět – nástup vlády džungle; každý regionální diktátor bude jednat s posíleným pocitem beztrestnosti.

2. Umožní Putinovi posílit obranu již dobytých území alespoň přes zimu a dosáhnout jeho oblíbeného stavu „zamrzlého konfliktu“; ruský prezident poté bude doufat v postupné vykrvácení – finanční, technické i lidské – ukrajinských sil.

Pravděpodobnost:

Relativně vysoká. Putinovi by to dopřálo možnost oznámit doma vítězství a zároveň by to vyhovovalo záměrům čínského prezidenta.

Následky:

Evropa – rozkol uvnitř Evropské unie, únava z podpory Ukrajiny; Viktor Orbán se pokusí vyvést Maďarsko z EU.

Rusko – nic. Rusové si zvyknou.

Čína – Si Ťin-pching v klidu převezme další mandát, ale s Tchaj-wanem bude muset být nadále opatrný.

3. Žádný zásadní efekt mít nebude, Ukrajinci budou pokračovat v postupném dobývání pozic ztracených na začátku války. Pro Putina (a do jisté míry i pro Si Ťin-pchinga) by to byl velký problém, řešitelný jedině další eskalací.

Pravděpodobnost:

O něco nižší než v předcházejícím bodu; vyžadovalo by to navýšení západní pomoci Kyjevu.

Následky:

Prakticky jedinou možností razantní eskalace, která by Putinovi za daných okolností ve válce zbývala, by bylo použití taktických (relativně slabých) jaderných zbraní.

Válečné oběti

7000 ukrajinských civilistů zemřelo

10 000 ukrajinských vojáků zemřelo

52 000 ruských vojáků zemřelo

6,8 mil. Ukrajinců uprchlo za hranice země

Kolik to stojí (Odhad ekonomických ztrát způsobených válkou, OECD)

8,4 bil. USD celková škoda napáchaná na celosvětové ekonomice ve střednědobém horizontu

2,2 bil. USD škoda, již ve střednědobém horizontu utrpí dohromady ekonomiky Ruska, Běloruska a Ukrajiny

180 mld. USD stávající škoda na ukrajinské ekonomice

83 mld. USD tolik Ukrajina dosud obdržela od mezinárodního společenství

Možné (ne)zamýšlené důsledky války

Reálnou možností je přeskupení zemí, jež byly donedávna součástí globální ekonomiky, do dvou či více znepřátelených geoekonomických bloků

Diplomacie

Zárodky tohoto procesu vidíme již dnes. Rusko například během měsíce zablokovalo či alespoň zkomplikovalo běh několika důležitých multilaterálních diplomatických institucí:

• Americko-ruská bilaterální konzultační komise, jež dohlíží na novou verzi dohody START o omezení strategických zbraní, sídlí ve Švýcarsku. Krátce poté, co se Bern připojil k západní kritice Ruska, ozvalo se z Moskvy, že „Ženeva již není přijatelným hostitelem“ jednání komise.

• Podobně Rusko požaduje, aby Syrský ústavní výbor (jejž zřídila OSN) zasedl jinde než v Ženevě kvůli tamnímu „nepřátelskému postoji“ vůči Rusku. Moskevský zástupce Alexandr Lavrentěv namísto toho navrhoval Abú Dhabí, Alžír, Bahrajn a ­ománský Maskat.

• Když to vypadalo, že ruští diplomaté nedostanou americká víza na jednání OSN, zaznělo z jejich řad, aby se sídlo organizace přestěhovalo z New Yorku jinam.

• Americko-ruská diplomacie se omezuje na nejnutnější kontakty (jednání o íránském jaderném programu) a neoficiální kanály. Rusové však nejsou zdaleka tak izolováni, jak by si Západ přál – našli si nové diplomatické kanály. Nejvíce z toho těží Turecko, jehož diplomaté a politici například organizují jediná oficiální jednání ruské a ukrajinské strany (například o znovuotevření oděského přístavu).

Vlažná válka

Kolaps mezinárodních institucí a následná nevymahatelnost mezinárodního práva mohou znamenat, že ony znepřátelené bloky povedou neustálou vzájemnou dezinformační, kybernetickou a energetickou „vlažnou“ válku.

Hladomor

Čím déle válka trvá, tím větší je pravděpodobnost, že svět upadne do hladomoru či alespoň rozsáhlé potravinové krize. Ukrajina i Rusko jsou velkými vývozci potravin, Rusko je navíc klíčovým globálním producentem hnojiv.

Bezpečnostní strategie

Konflikt by mohl vést k dlouhodobému zákazu vývozu téměř všeho technologického zboží dvojího (civilního a vojenského) užití do Ruska, který již zavedly Evropa, USA a minulý týden čerstvě i Japonsko. Pokud Rusko nebude mít jinou alternativu než požádat o pomoc Čínu, je dost možné, že obě země v budoucnu vytvoří pevný, ač asymetrický blok. Extrémním dopadem by mohlo být spojení sil obou zemí proti Ukrajině a Tchaj-wanu. Plná vojenská aliance by učinila z třetí světové války reálnou možnost.

Nukleární válka

Nejhorším výsledkem je samozřejmě jaderný konflikt. (Americký postoj proto také i přes hrozbu jaderného útoku na Ukrajinu velí reagovat na takovou agresi zbraněmi konvenčními.) V plně rozjeté podobě by podle odhadu think-tanku Futures Platform snížil během tří či čtyř let celosvětovou kalorickou produkci o devadesát procent. Masivní pokles zemědělských výnosů by způsobil, že by do dvou následujících let pomřely hlady tři čtvrtiny světové populace. (A to je řeč jen o kalorické produkci per se, nikoli o průvodních jevech, jako jsou migrační krize a lokální/regionální konflikty o zdroje.) I nejslabší forma jaderného konfliktu mezi dvěma zeměmi (modelový příklad si vzal pod drobnohled hypotetickou válku Indie s Pákistánem) by do pěti let snížila globální produkci kalorií o sedm procent.