Rusko-ukrajinská válka začala 24. února. Od té doby šli k urnám mnozí evropští voliči. 4:1, nebo 5:0? Tak nějak by se dalo vyčíslit skóre Putin versus Západ v „poukrajinských“ parlamentních volbách. Počítejte s námi.

Vyloženě proruské strany zvítězily v Srbsku. Staronovým prezidentem tu byl suverénně a již v prvním kole zvolen Aleksandar Vučić. Jeho populistická – a s Putinovým uskupením Jednotné Rusko přímo propojená – Srbská pro­gresivní strana sice ztratila část své síly, avšak parlamentní volby přesto vyhrála. Vládne spolu s dalšími proruskými formacemi v čele se Srbskou socialistickou stranou, již v devadesátých letech zakládal nechvalně proslulý Slobodan Milošević. Slovo „zakládal“ je tu ovšem dost nepřesné, neboť socialisté vznikli nacionalistickou a velkosrbskou „transformací“ někdejší komunistické státostrany. 1:0!

Druhý gól představuje sousední Maďarsko. O proruské pozici a volebním triumfu Viktora Orbána a jeho Fideszu toho bylo napsáno mnoho. Ani v tomto výčtu určitě nesmějí chybět. Moskva je pro Budapešť i Bělehrad vzorem, jak zacházet s médii a politickou opozicí včetně zahraničních neziskovek. Spojují je však i nejrůznější kšefty. A snahy o ovlivňování politiky v sousedních zemích, což se týká srbské komunity v Bosně a Hercegovině, ale i veřejnosti v Severní Makedonii nebo Černé Hoře. 2:0!

Také obhajoba vyloženě euroskeptických a proruských maltských labouristů se dá označit za Putinovu výhru. Prozápadní maltští konzervativci v letošních volbách naopak ztratili. A už to máme 3:0!

Lublaňská zeleno-rudá změna

Další „poukrajinské“ volby byly ve Slovinsku. Přinesly velkou změnu. Mnozí eurohujerští komentátoři jásali nad porážkou dosavadního premiéra Janeze Janši a nad triumfem progresivisticko-zeleného Hnutí Svoboda.

Zapomněli však na fakt, že Janša je sice kontroverzním politikem (dlouholeté trestní stíhání či účast na „Evropském demografickém fóru“, kde byl hostem i Andrej Babiš), nicméně má disidentskou minulost a zúčastnil se slavné kyjevské vlakové mise středoevropských premiérů. Rozhodně mu tedy, na rozdíl od mnoha politiků, nelze upřít statečnost prokazovanou konkrétními činy.

Ještě větší rozpaky ovšem budí pohled na to, kdo všechno tvoří novou slovinskou koalici. V malé postjugoslávské zemi se už druhou dekádu otřásá celý stranický systém. Slovinsko je přímo ukázkovým příkladem, kam až může vést neustálé zakládání, dělení a rozpadání politických stran. Kam až může dospět boj proti „zkorumpovaným tradičním stranám“. Ostatně nový slovinský premiér Robert Golob je členem už třetí takové „protikorupční“ formace. Tato uskupení jsou však ve skutečnosti ještě méně průhledné sítě významných postav na pomezí médií, politiky a byznysu. Golob sám se v minulosti přesouval mezi politikou a privátním i polostátním byznysem.

Ale to není všechno. Golobovými ko­aličními partnery v nové slovinské vládě jsou dvě čistě levicové formace – So­ciální demokraté a Levice. První z nich jsou nástupci slovinské odnože bývalé komunistické státostrany. K ní patří i stávající prezident Borut Pahor, jinak též významný funkcionář jugoslávské obdoby našeho SSM, mimochodem organizace lidí, již podobně jako někteří čeští komsomolci prosluli svým podílem na divoké privatizaci devadesátých let. Třetí koaliční partner je ještě menší, ale o to radikálnější. Levice patří po bok protikapitalistických a protizápadních alternativ, k nimž se řadí i Mélenchonova Nepodrobená Francie, o které bude řeč níže.

Nová slovinská vláda je určitě jedním z nejlevicovějších kabinetů celé Evropy, otevřeným nejrůznějším pokušením včetně odporu vůči protiputinovským sankcím. Takže 4:0!

Pařížské nevítězství

O francouzských parlamentních volbách toho bylo napsáno a řečeno velmi mnoho. Zatímco v prezidentských volbách obhájil Emmanuel Macron, tady si obrovské zisky připsaly strany z levého i pravého okraje politického spektra. Macronova středová koalice Spolu sice vyhrála, ale ztratila většinu, a tak bude nucena horko těžko skládat vládu. Ta klidně může mít podobu menšinové vlády, závislé na ad hoc podpoře – nejčastěji zřejmě od zbytků zdevastované gaullistické pravice. Rozhodně to bude všechno jiné než pohodové vládnutí a prosazování tolik potřebných reforem, které prezident Macron slíbil voličům.

Výsledky krajně pravicového Národního sdružení a koalice NUPES, vedené radikálně levicovou Nepodrobenou Francií, jsou vedle všeho varování pro budoucnost francouzské demokracie také velkým triumfem zahraničněpolitických revizionistů. Extrémy se přitahují a nejinak je to tady. Marine Le Penovou a Jeana-Luca Mélenchona dělí x názorů a postojů. Ve věci revize zahraniční politiky jsou ale zajedno. Oba jsou rozhodně pro rozvolňování vazeb na USA, respektive v rámci NATO, pro oslabování francouzského angažmá v EU, ale především proti jasně protiputinovské pozici v ukrajinsko-ruské válce.

Parlamentní volby v zemi galského kohouta tedy můžeme označit maximálně jako plichtu. Celkové skóre ve vztahu Putin versus Západ je tak maximálně 4,5:0,5!

Jistěže za výhrami a porážkami zdaleka nestojí jen Vladimir Vladimirovič. Jenže řada důvodů, proč voliči odměňovali, a hlavně trestali, je s válkou na Ukrajině a kroky ruského diktátora setsakra svázaná.

Zemský a regionální ring

Nejen parlamentními volbami živa jest politika. Když se podíváme o patro níže, do ringu zemské a regionální politiky, uvidíme toho také dost.

Tradičně nejzajímavější je Německo. Zemské volby tu vedle testování místních politických poměrů přinášejí i důležitou sondu ohledně spolkové politiky – konkrétně důvěry vůči vládě a schopnosti opozice využívat její chyby. Zatímco březnové volby v Sársku potvrdily postupný návrat sociálních demokratů na výsluní a také určitý posun k „normálu“, květnová volební klání v dalších dvou zemích přinesla velké triumfy CDU a spoustu vrásek na čele kancléře Scholze.

V největší spolkové zemi, Severním Porýní-Vestfálsku, křesťanští demokraté porazili SPD skoro o deset procent. Významně posílili Zelení, kteří v nové zemské vládě staronového premiéra Hendrika Wüsta nahradili oslabené liberály. Ještě hůře dopadli sociální demokraté ve Šlesvicku-Holštýnsku, kde je CDU porazila rozdílem několika tříd (43,4 ku 16). Křesťanským demokratům vedeným Danielem Güntherem, o němž se hovoří jako o možném budoucím šéfovi celé CDU, unikla absolutní většina mandátů o pouhé jediné křeslo. Druzí tu skončili Zelení, kteří SPD předběhli o dvě procenta. Dosavadní „jamajská“ vládní koalice CDU, Zelených a liberálů nebude nutná, neboť CDU má většinu s každou jednotlivou stranou.

Ukrajinsko-ruský konflikt měl na tyto volby nepochybně velký vliv. Voliči evidentně trestali i liknavý postoj Scholze a naopak odměňovali tvrdé pozice opoziční CDU i koaličních Zelených. A také jasně odmítli Alternativu pro Německo, kterou jak v Severním Porýní, tak ve Šlesvicku poslali pod pět procent. Protiputinovské síly tu jasně zvítězily. Jelikož se jedná o klání uvnitř státu, bez kterého je jakýkoli společný evropský, ale i obecně západní postup nemožný, jde rozhodně o důležité signály. Pochopitelně se však vkrádá otázka, jak dlouho vydrží jasné postoje Zeleným, respektive jaké to bude mít důsledky pro německou Energiewende, potažmo evropský Green Deal.

Obdobné vyznění jako německé zemské mají i regionální volby ve španělské Andalusii. I tady voliči trestali vládní socialisty a jejich krajně levicové koaliční partnery a výrazně odměňovali opoziční Lidovou stranu a ovšem i pravicově populistický Vox. Lidovci více než zdvojnásobili svůj volební zisk a mají absolutní většinu. I to je signál do Madridu, aby koaliční levicová vláda přidala v reakci na důsledky války i v pomoci Ukrajině.

Evropu v poprázdninovém období čeká řada dalších volebních soubojů. O Švédsku ve znamení NATO už jsme psali. Zajímavé ale bude i bezprostředně ohrožené Lotyšsko, rozdělená Bosna a Hercegovina a zřejmě i Bulharsko, kde před týdnem padla vláda a hrozí předčasné volby. Evropská politická scéna bude ke konci roku vypadat o dost jinak než na jeho začátku. A to z velké části právě kvůli Putinovi. A Ukrajině.