Zatímco tady naříkáme, že ekonomika neroste a firmy nemají lidi, a premiér Fia­la předkládá vize Česka jako křižovatky prosperující Evropy, běžná politická praxe vypadá tak, že stát bude zase o něco více regulovat pracovněprávní vztahy, jejichž svázanost je obecně v Evropě jedním z důvodů zaostávání v konkurenceschopnosti za Spojenými státy a východní Asií.

A opět se můžeme vymlouvat na to, že jde o „evropskou“ novelu, bez níž Česku hrozí placení nemalé pokuty. Je sice pravda, že nás to určitě nezabije, ale že by nás to posílilo, o tom fakt nemůže být řeči. Prostě si zbytečně pouštíme žilou.

Lékařská větev

Je pozoruhodné, že největší politickou diskusi vyvolalo ustanovení, které dává zaměstnavateli, v tomto případě zdravotnickému zařízení, větší volnost ve sjednávání vyššího objemu přesčasové práce v případě lékařských služeb. Přitom jde o zavedenou praxi, při níž se pochopitelně ustanovení zákoníku poněkud obcházejí.

Lze chápat, že zejména postižení mladí lékaři mají služeb plné zuby a nehodlají se smířit s tím, že starší generace lékařů musely před atestací podstupovat podobný očistec, než se jim ulevilo. Nicméně mají dostatečnou vyjednávací sílu na to, aby si vymohli změny v organizaci nemocnic.

Jen by měli dát pozor, aby si pod sebou nepodřízli vlastní větev, protože by se mohlo začít diskutovat v souvislosti s přetěžováním lékařů, jak je to s těmi soukromými praxemi, kde má velká část z nich nemalé úvazky, které se jako přesčasy nepočítají a které jim zajišťují nemalou část příjmů.

Ve všem ostatním zákoník práce svazuje zaměstnavatele dalšími povinnostmi a přidává další náklady. Bizarní je požadavek, aby na dohodnuté přesčasy uzavírali se zaměstnanci písemné dohody. Nebo aby dohodáři pracující sezonně a nepravidelně měli tři dny dopředu naplánovanou práci.

Dohodáři na dovolené

Pracovníci na dohody budou mít kromě toho nově nárok na placenou dovolenou a k tomu se jim daňovými změnami zvýší i odvody státu. Někteří drobní zaměstnavatelé to vyčíslují až na čtyřicet procent, o něž se jim prodraží práce brigádníků, pokud jim budou chtít zachovat čistý výdělek.

Snaha ministerstva práce dosáhnout na další peníze do sociálního pojištění je sice pochopitelná, ale ne moc moudrá. Toto navýšení odvodů se přímo promítne do cen, neboť nikdo jiný než zákazník to nezaplatí. A vyšší inflace znamená zase vyšší důchody, tedy výdaje z toho přikrmeného sociálního systému. Nebo, jak je asi nejpravděpodobnější, další část byznysu ve službách se přesune do šedé zóny placené v cash.

Samostatnou kapitolou je úprava pro home office, kde se nakonec ustoupilo od nápadu zavést povinnost zaměstnavatele hradit zaměstnanci v takovém případě nějaké vybájené náklady, ale zůstala povinnost tam, kde je to možné: poskytovat nárok pracovat z domova lidem pečujícím o děti do devíti let či o jiné osoby vyžadující péči. Takže přesně těm lidem, u nichž je při práci z domova vysoká jistota, že jejich produktivita poklesne. Stát tak zase přenáší na podnikatele náklady své sociální politiky.

Tahle novela je prostě zase ukázkou toho, jak se konkurenceschopnost ekonomiky fakt nepovzbuzuje.