Teoreticky vzato je uzavřená smyčka coby protipandemické opatření docela prima vynález. Vezmete skupinu lidí a necháte je fungovat tak, aby se nesetkali s nikým zvenčí.

V normálním světě – ve Filadelfii, Bergenu nebo Strakonicích – se to zařizuje obtížně, protože účastníkům (jak to říci jinak – náplni?) smyčky je to krajně nepohodlné, a tudíž neoblíbené. Pokud jste ale šéf čínských komunistů a jste zvyklý přemýšlet o lidech jako o položkách, není to takový problém: nařídíte to, a tedy to tak je, protože tak už je svět zařízen.

Čínský vůdce Si Ťin-pching a jeho lidé ten systém úspěšně použili během letošních zimních olympijských her v Pekingu. Jejich účastníci se během her skutečně s lidmi z okolního světa potkávali jen minimálně, takže testy mezi nimi odhalily pouze 68 případů nákazy. „Protipandemická opatření na hrách v Pekingu představovala výzvy, ale ukázala, že je možné na velkých mezinárodních akcích udržet omikron na uzdě,“ napsal k tomu tehdy americký časopis Time. Dnes jeho obdiv nad uzavřenými smyčkami sdílí málokdo – a nejméně ze všeho Číňané sami.

„Nejsem stroj!“

Když letos na podzim začal koronavirus znovu nabírat na síle (ve smyslu počtu nakažených), rozhodli Si a spol., že některá obzvlášť důležitá napadená místa prostě obeženou, nejen obrazně řečeno, ostnatým drátem a vytvoří nové uzavřené smyčky.

Jedna z nich tak vznikla ve středočínském osmimilionovém městě Čeng-čou. Sídlí v něm tovární komplex Foxconnu, který vyrábí iPhony pro americký Apple. Foxconn je tchajwanská firma, ale zároveň je v komunistické Číně největším soukromým zaměstnavatelem; bylo tedy třeba nějak zajistit pokračování výroby. (Apple i tak odhaduje, že kvůli opatření a následným nepokojům přijde o šest milionů iPhonů Pro.)

Uzavřená smyčka Foxconnu čítala 200 tisíc lidí obývajících jeho tovární komplex. Poměry byly takové, že po dvou či třech týdnech provozu začali lidé utíkat. „Nevím, jak dlouho to (život v uzavřené smyčce) ještě vydržím. Ubytování a jídlo v továrně jsou hrozné,“ řekl listu Financial Times dělník s příjmením Siao. „Jsem lidská bytost, ne stroj,“ uvedl. 

V jiných případech různě rozesetých po celé zemi to podle všeho nebylo o nic lepší. Managementy firem a místní úředníci vydávali protichůdná rozhodnutí, policisté odmítali dělníky pustit dovnitř nebo ven – a to včetně těch, kteří dostali na ruku peníze (až 1400 dolarů), aby proboha odešli. Studenti podle pokynů úřadů opouštěli koleje (je přece lockdown), ale další úřady je nepustily domů (je přece lockdown).

Jen Foxconn sám se ocitl v polovině listopadu v situaci, v níž jedněm dělníkům vyplácel peníze, aby se jich zbavil, a jiným dělníkům na týchž pozicích platil prémie, aby je přilákal. Takové a mnohé další absurdity se hromadily, až kotel bouchl.

Ono bouchnutí přišlo 23. listopadu, kdy stovky dělníků přelezly zátarasy u svého ubytování a po cestě k budově managementu se střetly s policisty. „Byl to naprostý chaos,“ řekl jeden z dělníků, kteří byli při střetu zraněni, agentuře Bloomberg. „Nikdy jsem nečekal, že by to mohlo dopadnout tak zle.“

Naopak, mělo být ještě hůř. Nespokojenost s lockdowny dokázala to, nač žádná opozice dosud za komunistické vlády nedosáhla: soustředila protesty do jednoho tématu. Za normálních okolností v Číně probíhá ve kteroukoli chvíli nějaký místní protest. Země ročně absolvuje stovky stávek, protestů kvůli nevyplaceným mzdám či slíbenému, ale nefungujícímu pojištění. Tyto protesty se však nedostávají do všeobecného povědomí, protože jsou bytostně místní povahy. Lze na ně rychle najít řešení – a zapomenout. 

Nečekané sjednocení

Tentokrát se však protesty od kosmopolitní Šanghaje až po Urumči, hlavní město provincie Sin-ťiang, zaměřily na protipandemická opatření – a jejich autory. To je pro čínské vedení hned dvojí nepříjemný a nečekaný problém.

Parádní vycházení s koronavirem je pěkně prominentně uprostřed pomyslné výkladní skříně Si Ťin-pchingova vládnutí. Ještě po olympijských hrách to byl on, kdo se horlivě hlásil k veškerým zásluhám za relativně nízký počet obětí covidu-19. Byl to jeden ze základních kamenů kvazilegitimity jeho vlády velmi tvrdé ruky i bezprecedentního požadavku na prodloužení mandátu nad rámec zvyklosti dvou služebních období.

Daniel Deyl

Před dvěma lety byla politika nulového covidu utilitaristicky úspěšná: obětovala uzavřená města jako Wu-chan, aby zachovala relativně normální život obyvatel většiny měst ostatních. Dnes je země ve svém utrpení sjednocena. Vládní opatření nefungují; jednak proto, že omikron je rychlejší než předcházející varianty nového koronaviru, a jednak proto, že Si vždy věřil více lockdownům než očkování. 

Co více, od spojení osoby prezidenta Siho se zvládnutou pandemií, jež lidem dosud propaganda vtloukala do hlav, je jen krůček ke vnímání současného chaosu jako vůdcova osobního selhání. Mnoho lidí – i na čínské poměry mnoho – ten krůček udělalo. V Šanghaji, Wu-chanu i Pekingu demonstranti skandovali „Si Ťin-pchingu, odstup!“ a podle fotografií s nápisy podobného vyznění (zhusta v angličtině) z různých měst země nebyli sami.

Tragický požár

A pak přišel velký průšvih. Poslední listopadový pátek přinesl tragédii v Urumči, kde nejméně deset lidí zemřelo při požáru obytného paneláku. Záchranáři se k ohnisku dostali pozdě, podle různých zdrojů různou měrou i kvůli lockdownu (jenž předtím přinutil obyvatele města neopouštět domov po tři měsíce. „Konec lockdownům!“ znělo v protestech.

Zmínky o utrpení Ujgurů, většinových muslimských obyvatel Urumči, jež čínské vlády perzekvovaly ještě před Si Ťin-pchingem, už dnes nikoho z křesla nezvednou. Ale nyní si stěžovali i tamní etničtí Chanové, kteří dosud drželi ústa a krok. Požár v podmínkách najednou představitelných pro všechny Číňany propojil zvěrstva páchaná na Ujgurech s pandemickým debaklem, starý citlivý bod pekingského režimu s novým – a zase na celočínské úrovni. Něco takového historie země nepamatuje.

Aby toho nebylo málo, minulou středu zemřel Ťiang Ce-min, šestadevadesátiletý exprezident, jenž převzal moc krátce po masakru na náměstí Nebeského klidu. Dokud byl ve funkci, nebyl žádným liberálem (ačkoli již jeho relativně spontánní vystupování a přiznání, že má rád hollywoodské filmy, jej tehdy stavěly do bezmála prozápadního světla). Ve srovnání s jeho dnešním nástupcem však na něj mnozí Číňané vzpomínají jako na plyšáka, píše americký časopis Foreign Policy. 

Jeho úmrtí nepřichází režimu nijak vhod. Si Ťin-pching a jeho parta si dobře uvědomují, že protesty na konci osmdesátých let, které vedly až k masakru na Tchien-an-men, začaly během smutečních slavností za čerstvě zesnulého (relativně liberálního) prominenta Chu Jao-panga. 

Ožehavý nekrolog

Když nyní vyšel Ťiangův oficiální nekrolog, pěl na exprezidenta obzvláštní chválu za bezproblémové předání moci. Jak píše deník The Washington Post, je pravděpodobné, že text byl připraven léta předem, ještě v době, kdy se čínští komunisté schopností střídat mocenské garnitury chlubili.

Ale pokud někde v Si Ťin-pchingovi hlodá pochybnost, jestli to náhodou není nepřímá kritika jeho vlády na doživotí, nelze se mu divit. A tak už to zřejmě bude mít do konce svých dnů; i jeho život bude probíhat ve svého druhu uzavřené smyčce.

Odpovědí současného prezidenta na protesty bylo to, co umí nejlépe: varování, že proti nim tvrdě zakročí. Málokdo pochybuje, že to skutečně udělá a že nakonec prosadí svou. Ale zároveň si nejméně dvě velká města, třicetimilionové Čchung-čching a zmíněné Čeng-čou, udělala protipandemická opatření po svém, výrazně volnější, než jak velí centrální linie. 

Si Ťin-pching nejspíš není bezprostředně ohrožen. Ale nejspíš také tento týden nahlédl, jak to může vypadat, až jednou na kahánku mít bude.