Čerstvá čísla o inflaci, která v červenci v meziročním srovnání klesla pod devět procent, mohou vyvolávat triumfalistické nadšení z vítězství nad zlou hydrou požírající nám úspory. Je možné ho u mnohých analytiků i komentátorů sledovat přinejmenším druhý měsíc.

Jenže má to jistou chybu. Slaví se tak vítězství nad tou starou inflací a trochu se přitom ignoruje inflace nová, která míří dost pravděpodobně vysoko nad dvouprocentní cíl našich centrálních bankéřů.

Ten trend je pozorovatelný od května, kdy meziměsíčně vzrostly ceny o 0,3 procenta, čímž bylo ukončeno období zlevňování. Ještě v dubnu byly ceny o 0,2 procenta nižší než v březnu. A od května ten vývoj pokračuje. Červen zopakoval květnový růst a v červenci se už oproti předcházejícímu měsíci zdražilo o půl procenta. Pokud by to červencovým tempem pokračovalo dalších jedenáct měsíců, byla by roční inflace na šesti procentech.

Je pravda, že v červenci se ceny každý rok pohnou více než v ostatních měsících. Ale statistika očištěných hodnot jádrové inflace vykazuje úplně stejný trend. Rostou hlavně ceny služeb. Z nich ty stravovací a ubytovací ukazují, že lidé stále nemají až tak moc hluboko do kapsy.

Může samozřejmě jít o několikaměsíční výkyv a na podzim se vše zase v dobré obrátí. Nicméně teď to rozhodně vypadá, že úrokové sazby ČNB měly být před rokem výše, než byly. A teď už nastává čas, kdy lze na vývoji inflace hodnotit práci bankovní rady Aleše Michla. Doteď byl růst cen výsledkem měnové politiky Jiřího Rusnoka a nutno říci, že si pochvalu moc nevysloužil, byť situaci pochopil rychleji než jeho kolegové ve většině centrálních bank světa.

Jeho nástupce má za sebou rok úrokového nicnedělání, což se mu, jak naznačují aktuální čísla, nemusí vyplatit. Nejspíše bude ale jen donucen, aby s těmi úroky nic nedělal i nadále. A to delší dobu, než všichni čekali. Se snižováním úroků a zlevňováním hypoték se letos začít ještě nemůže, a kdy to bude v roce příštím, ukážou inflační i jiná čísla v dalších měsících.