Před třemi lety při autorově návštěvě kolumbijského Salenta stál šedesátník Timothy Edwards se slamákem na hlavě a v gumovkách na rozmáčené stezce mezi svými kávovníky roztroušenými po prudkém svahu. Vykládal zaníceně a obšírně pro patnáctičlennou skupinu turistů z celého světa o historii kofeinového nápoje. Dnes může Brit léta usedlý v městečku, které se díky své malebné poloze uprostřed vrchů pokrytých kávovníky stalo globální vesnicí, na svůj pozemek vyrazit jen sám.

„Don Eduardo“ se digitalizuje

„Kvůli koronaviru budou muset kávové túry vypadat jinak. Skupiny nebudou moci být tak velké, takže pracuji usilovně na aplikaci do chytrého telefonu, ke které dostanou hosté přístupový kód na recepci. A pak si jednotlivci či dvojice farmu projdou s tímto audio- a videoprůvodcem,“ vysvětluje Edwards, jak současná krize urychlila jeho plány na digitalizaci podnikání.

Ale je to hudba relativně daleké budoucnosti. Nepočítá s tím, že by mu na farmu nějací návštěvníci v příštím půlroce vůbec přijeli. „A když nejsou turisté, neprodávám ani žádnou kávu. Moje příjmy jsou teď čistá nula,“ říká po skypu Edwards. Účastníci prohlídek málokdy odolali, aby si po skončení koupili balíček či dva jeho značky Don Eduardo. Pěstuje ji bez chemikálií, sklízí ručně na pětihektarovém pozemku a přímo na místě ji praží a mele. „Mám tak malé objemy, že nemohu za rozumnou cenu dodávat kávu do specializovaných podniků v Evropě nebo v USA. A teď to bude jistě ještě horší,“ tvrdí Edwards.

Samozřejmě má možnost dovézt sklizeň do blízkého města Armenia a prodat ji nákupčím, ti ji ovšem sesypou s konvenční kávou a pošlou do supermarketů za masovým zákazníkem.

To prozatím Edwards odmítá udělat. „Tahle krize může nás malé ‚cafeteros‘ pěstující kvalitní kávu úplně zničit.“ Teoreticky by sice zapytlovaná zrna, která v odpovídajících podmínkách podle Edwardse neztratí ani po pěti letech nic ze své kvality, mohli držet ve skladu a čekat na lepší podmínky, ale drobní farmáři k takové strategii nemají dostatečné úspory na každodenní provoz.

„Káva je pro lidi nezbytná“

Roberto Vélez Vallejo, šéf Kolumbijské federace pěstitelů kávy, která sdružuje zhruba čtvrtinu cafeteros a zaručuje členům pevnou a dopředu schválenou výkupní cenu, to vidí stejně. „Je to první podobná situace v dějinách, takže pro vývoj cen v našem odvětví nemáme žádný model. Ale můžeme vyjít z toho, že celosvětově dvě třetiny kávy vypijí spotřebitelé doma a třetinu v restauracích, do kterých ve větší míře směřují právě kvalitnější zrna. Právě ta poslední třetina teď byla globálně zasažena karanténou, takže spotřeba byla minimální.“

V polovině března, kdy stát začaly omezovat kvůli koronaviru život společnosti, šla naopak spotřeba konvenční kávy nahoru. Tedy spotřeba – spíše nákupy, protože zákazníci si ji v době nejistoty pořizovali do zásoby. Že si lidé nakoupili kávu do zásoby stejně jako rýži nebo toaletní papír, pro nás pěstitele znamená dobrou zprávu, že ji považují za nezbytné zboží,“ říká Vélez po whatsappu.

Díky horečnému skupování zásob tak cena kávy na burzách přechodně vyrostla o osm až deset procent. Podle šéfa kubánské federace to byl běžný výkyv, který nic nezměnil na tom, že ve srovnání se situací před devíti lety je cena nepražené zrnkové kávy na třetině – konkrétně dnes libra (0,45 kg) stojí okolo 1,1 dolaru. Příčinou je masivní produkce dvou nejsilnější hráčů, kterými jsou Brazílie a Vietnam. A cena této kávy pro masového zákazníka táhne dlouhodobě dolů i ceny exkluzivní kávy.

Prodeje výběrové kávy celosvětově utrpěly mimo jiné i proto, že při její konzumaci často nejde jen o nápoj samotný, ale i o společenský prvek – posezení v příjemném podniku s podobně naladěnými lidmi.

Na druhou stranu je tu efekt „sifonové kávy“. „Při domácí přípravě lidé často plýtvají, používají daleko více kávy, než je nezbytné, takže velké množství pak končí v odpadech a oni si potřebují rychleji pořídit nový balíček,“ přidává Vélez další postřeh k tomu, kolik na první pohled neviditelných proměnných je nutné vzít v potaz při odhadech vývoje kávového trhu.

Na samotnou sklizeň, která v Kolumbii začala v dubnu, neměla koronakrize velký dopad. Federace ve spolupráci s vládou vypracovala protokol, podle něhož se má v případě vypuknutí nákazy na plantážích postupovat. Pěstitelské oblasti však prozatím zůstaly nemocí téměř netknuty.

Zatím se češe

V Kostarice farmáři složitě hledali česače pro sklizeň bobulí, protože tuto těžkou, málo prestižní a špatně placenou práci dělají sezónní dělníci ze sousední chudé Nikaraguy. A ti kvůli uzavřeným hranicím zůstali doma. Ale Kolumbie, která je třetím největším producentem kávy na světě, se tentokrát s nedostatkem pracovní síly netrápila. „Zřídili jsme burzy poptávky a nabídky zaměstnání při sklizni, a protože povinná karanténa zasáhla většinu profesí, nebyl problém volná místa naplnit,“ pochvaluje si Vélez.

Profimedia.cz

V Peru, kde je omezena doprava mezi jednotlivými provinciemi pouze na kamiony s životně nezbytným zbožím (mezi něž káva kupodivu nepatří), nastal při sklizni v oblasti Villarica problém s nedostatkem pracovních sil, protože se tam nedostali dělníci z horských oblastí. „Ale zvládají to, byť si musí poradit s menším množstvím osob. Zatím pandemie na tamní pěstitele nijak zásadně nedopadá, protože sklizeň je potřeba ještě vysušit. Ale je to jen otázka času,“ říká Fernando Estremadoyro, který má malou kavárnu jménem Urqu v Limě na dohled prezidentského paláce.

Peruánská vláda zavedla karanténu jen s několikadenním zpožděním za zeměmi Evropské unie. Jenže na rozdíl od Evropy se situace v Peru stále nelepší (právě naopak), a tak jsou všechna restaurační zařízení uzavřena už přes dva měsíce a naděje na otevření je v nedohlednu. 

Kavárníci rozvážejí

Od května mohou restauratéři alespoň rozvážet jídlo lidem domů. „Mně osobně to nijak nepomohlo, protože vzhledem k poloze podniku v centru metropole byli mými klienty z poloviny turisté a z poloviny úředníci z blízkých ministerstev. První tu nejsou kvůli zavřeným hranicím a druzí pracují na dálku z domova, a tam je to na dovoz čerstvě napěněného cappuccina daleko,“ směje se Estremadoyro. Dodává však, že ve čtvrtích, kde bydlí lidé z vyšších příjmových vrstev, jeho kolegům kavárníkům funguje rozvoz (hlavně balené kávy) docela dobře.

To potvrzuje z kolumbijského Medellínu maďarský občan Péter Kramer, který za oceánem zůstal se svou místní manželkou a provozuje tu dva podniky pod jménem Café Revolución. „Jeden z nich jsme zavřeli a druhý obhospodařuji jen já s druhým spolumajitelem. Osm našich zaměstnanců je doma s výrazně sníženými platy,“ vysvětluje třicátník.

„Jde to překvapivě dobře. Rozvoz jsme chystali tak jako tak, pandemie to jen urychlila. Naštěstí máme věrné zákazníky. Jakmile jsme je po whatsappu informovali, že je k dispozici delivery, začali si objednávat. Nevyděláváme, ale taky neproděláváme, takže ekonomicky můžeme vydržet čekání na lepší časy docela dlouho. Ale nevím, jak to zvládneme psychicky. Když v kavárně nejsou lidi, je to na hlavu,“ říká Kramer.

Věštění ze sedliny

Daniel Kolský je zakladatel pražského řetězce kaváren Mama Coffee, ke kterému patří i pražírna. Už teď ví, že minimálně jednu ze svých šesti poboček v důsledku krize uzavře. A že mnohem větší pozornost musí věnovat rozvážce balené kávy a prodeji z výdejního okénka, kam si lidé chodí pro cappuccino s sebou.

„Jedinou jistotou současné situace je nejistota. Pražírny včetně té naší mají na cestě už zaplacené objednávky, které uvízly v producentských státech kvůli tamní karanténě. Nevíme, jak vše bude probíhat, přijde-li druhá vlna. Musíme počítat s prudce zvýšenou nezaměstnaností – jen v USA přišlo o práci během prvních dvou měsíců pandemie na 36 milionů osob. To se musí odrazit na spotřebě,“ tvrdí Kolský.

Nikdo také netuší, jak krize zamává s Brazílií, která má na trhu s kávou asi stejně dominantní postavení, jaké si v ropném byznysu drží Saúdská Arábie. Největší latinskoamerická země, kterou už před nástupem covidu-19 drtila dlouhotrvající hospodářská krize, je ohniskem nákazy. Ovšem prezident Jair Bolsonaro ji odmítá vzít na vědomí a hraje vabank, když popichuje armádu, aby mu odstranila z cesty parlament a ujala se řízení země. Samozřejmě s ním v čele.

„Dovedu si představit takový chaos, že by se snížily brazilské dodávky, což by muselo vést ke zvýšení světových cen. Anebo může přijít naopak takový propad kurzu brazilského realu, že káva ještě zlevní,“ naznačuje dvě z řady možností. „Takže je to tak trochu věštění z kávové sedliny,“ zakončuje Kolský.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Lžička viru do vaší kávy