Utrácet o třetinu víc než vybírat na daních? To není možné ani střednědobě. Tento fakt je věcí shody na nejnižším společném jmenovateli. Česko se ve veřejných neinvestičních výdajích potřebuje vrátit na úroveň před pandemií, nikoli absolutně, ale v poměru k HDP. Nad tím je shoda už trochu složitější, ale jak jinak se máme připravit třeba na stárnutí obyvatelstva?

Vždy, když vyvstane potřeba rozpočtových škrtů, velmi se osvědčuje jednoduchý a spolehlivý test inteligence. Spojení „tupé škrty“ předem navozuje pocit, že nemáte od politicky exponované osoby očekávat žádný heroický duševní výkon.

Kvaltování pro hovada

Existují jen dva možné přístupy. Jeden se spoléhá na to, že nejdříve politicky rozhodnete, že se bude šetřit, vypíšete číslo s vědomím, že úspory na provozu do deseti procent se dají najít. Cokoli nad tuto hranici bývá bolestivé, a hlavně: zpravidla nevydrží déle než do nejbližšího předvolebního roku. Učiteli národů Janu Amosi Komenskému bývá neprávem připisován citát, že „všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest“, který při reformách veřejných výdajů platí doslova.

Druhý přístup vyžaduje vůli a „Sitzfleisch“. Spoléhá na kombinaci „insiderů“, kteří dobře vědí, kde „řezat“, a nových odhodlaných správců kapitol, kteří se opírají o cifršpiony („analytický aparát“). Ten odklopí víčka od všech krabiček a porovnává a porovnává, hnusné to slovo, agendu po agendě, položku po položce s vědomím, že je to práce na dlouho.

Nic triviálního. Zjistíte třeba, že Česko má o dost více policistů než sousední Polsko, ale samotné porovnávání počtů na sto tisíc obyvatel ještě neznamená, že jsou od sebe stejně vzdáleny i výdaje, neboť v poměru k HDP vyšel policejní sbor Česko levněji než Polsko.

Miroslav Zámečník

Na veřejný pořádek a justici jsme před pandemií, tedy v roce 2019, dávali 1,9 procenta HDP oproti průměru EU 1,7 procenta. Poměrně malá odchylka typu dvou desetin procenta je při šestibilionovém HDP pořád dvanáct miliard korun a ušetřit je bude dřina. Rozdíly jsou přitom obrovské: Dánsko na tyto účely dávalo jedno procento HDP, Irsko dokonce jen 0,9 procenta, ale méně bohaté státy zase relativně více než Česko, jako by celá tato kapitola měla v sobě nějakou fixní složku – chudé Bulharsko to přijde na 2,8 procenta.

Dělat tyto přehledy od počítače je hrozně zajímavé, ale nakonec je to vždycky otázka zdůvodnění potřeby úspor.

Reforma veřejných výdajů je dřina

Snížit veřejné výdaje udržitelným způsobem, to je však husarský kousek, který v posledních desetiletích mezi vyspělými zeměmi předvedl jen málokdo. Pokud se podíváme na mezinárodní srovnání, výdaje na konečnou spotřebu vlády (zahrnují i nakupované služby, mzdy a platy, třeba školství, ale nikoli vládní investice) ještě v roce 1970, kdy se chýlilo ke konci období hospodářského zázraku, v zemích OECD byly těsně pod šestnácti procenty HDP. Rozdíl mezi Francií a Německem se počítal v desetinách procenta. O dvacet let později, kdy už máme čísla i za Česko a Slovensko, se výdaje na vládní konečnou spotřebu výrazně zvedly a od té doby až do pandemie se dalo hovořit o úspěchu, když se podařilo jejich růst utlumit.

Z grafů je jasně vidět jediná opravdu světlá výjimka, a tou je Irsko. Bývala to chudá zemědělská země, ale argument, že jsou třeba oproti nám ve výhodě, protože všichni mluví anglicky, je legrační: díky tomu by samotnou Anglii nikdy nepředehnali. Ani geografická poloha není něco, čím se dá operovat – my zase sousedíme s největší evropskou ekonomikou, a velkou část společné hranice máme dokonce s Bavorskem, jež je bohaté i na německé poměry. Irové udělali spoustu věcí dobře a platí to i pro reformu veřejných výdajů.

Inspirace v Dublinu

Když se podíváte na grafy, zjistíte, že Irsko dokázalo poměr výdajů k HDP v posledních čtyřiceti letech snížit dokonce dvakrát. Když přišla bída na kozáky a v Irsku praskla finanční a nemovitostní bublina, zkrachovala velká část bankovního sektoru a Dublin musel přijít s čepicí v ruce žádat o pomoc, přimělo je to k opravdu důkladné reformě. Ne že bychom se museli zrovna ve vytvoření ministerstva pro veřejné výdaje a reformu opičit (oni to vyčlenili z ministerstva financí v roce 2011), ale zkuste se podívat na to, jakým způsobem se vyhodnocují veřejné výdaje, jejich efektivnost, návratnosti investic, manuály na všechno, na internetu.

Miroslav Zámečník

Co v Česku potřebujeme udělat, mají v této pětimilionové zemi už dávno hotové, včetně takových pomůcek, jako jsou excelovské finanční modely pro malé zadavatele z obcí, do nichž si stačí naklepat čísla.

Irský Kodex pro veřejné výdaje (Public Spending Code), závazný pro celou veřejnou správu, to je vskutku krásné, monumentální dílo, že to člověka až dojme. Kdyby to bylo v irštině, je tady problém, jak dosáhnout zrychleného pohybu po náběhové křivce. Jenže ono je to v angličtině, ve veřejné doméně, a tak nezbývá než si přiznat, že je lepší Irům poděkovat, poprosit o svolení a dobře to celé přeložit. Lepší jednou dobře opsat nežli stokrát blbě vymyslet. Pak zbývá drobnost: prosadit, aby se to používalo v praxi. Kdo to dokáže, zaslouží se o český stát.