Historie se opakuje. I když si to mnohdy odmítáme přiznat. A dokonce i když citát amerického filozofa a spisovatele španělského původu George Santayany „ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, ji opakovat“ pokládáme za otřepanou frázi. Existují totiž výroky – pronesené třemi různými českými politiky ve velmi odlišných dobách, vždy na adresu vládců Kremlu –, které jiný výklad než ten Santayanův nepřipouštějí.

První větu tohoto druhu pronesl československý prezident Edvard Beneš v březnu 1948, po osobní schůzce si ji zaznamenal historik Václav Černý. Bylo to krátce po komunistickém puči a jen pár dní po tragické smrti Jana Masaryka. Těžce nemocný a zcela zlomený Beneš vyjádřil svůj vztah k Moskvě a jejímu tehdejšímu vládci poměrně stručně, ale zcela jednoznačně: „Byl jsem podveden.“

O dvacet let později, v noci z 20. na 21. srpna 1968, začala na území Československa „bratrská pomoc spřátelených armád“ pod velením Sovětského svazu v čele s Leonidem Brežněvem. „Do poslední chvíle jsem opravdu nevěřil, že by sovětští vedoucí činitelé rozpoutali proti nám agresi. V tu noc jsem však pochopil, jak hluboce jsem se mýlil,“ řekl později šéf komunistické strany a vůdčí osobnost pražského jara Alexander Dubček.

Posuňme se o dalších 54 let dále, do 24. února 2022, kdy ruská armáda z rozhodnutí Vladimira Putina napadla Ukrajinu. Dlouholetý Putinův skalní obhájce Miloš Zeman řekl: „Před několika dny jsem řekl, že Rusové nejsou blázni a na Ukrajinu nezaútočí. Přiznávám, že jsem se mýlil.“

Benešovo prozření

U všech tří politiků mělo (u Zemana ještě má) toto kremelské prozření zásadní dopad: jejich dlouhodobá strategie se najednou celá sesypala. Začněme u Edvarda Beneše. Mnichovská dohoda na konci září 1938 se pro něj stala osobním traumatem. Po vypuknutí války pak hledal pro Československo nové poválečné mezinárodní ukotvení, v jehož středu by nestály Francie nebo Británie.

Výsledkem byla spojenecká smlouva mezi Československem a Sovětským svazem z konce roku 1943. Šlo o první smlouvu tohoto druhu uzavřenou mezi malým středoevropským státem a Sovětským svazem za druhé světové války. Byla vlastně vrcholem Benešova diplomatického úsilí, byť s ní Británie nesouhlasila a varovala před ní.

Ostatně sám Beneš v krátké, ale výmluvné poznámce k původnímu textu svých Pamětí jednoznačně popsal, co smlouvou sledoval: „V Londýně nám byla několikrát položena otázka, zdali nemáme obavy, že jsme šli příliš daleko a že jsme svou samostatnost vložili příliš do rukou Sovětského svazu. Odpovídal jsem, že šlo o zajištění proti budoucímu opakování nějakého nového Mnichova a že pevně doufáme, že v Sovětský svaz věřit můžeme. U nás alespoň tato naděje a víra skutečně byla upřímně míněna.“

Zatímco Beneš si smlouvu vykládal tak, že zabrání zasahování SSSR do vnitřních záležitostí poválečného Československa, podle Stalinovy interpretace umožňovala rozšířit sféru vlivu do střední Evropy. Následující roky ukázaly, že jsme se dobrovolně vrhli do náruče Moskvy, z níž nebylo téměř možné uniknout.

Ostatně netrvalo dlouho, než se ukázalo, jak si Stalin nový vztah s Československem představuje. První na řadě byla Zakarpatská Ukrajina, kam na podzim 1944 při postupu na západ dorazila Rudá armáda. Na základě smlouvy z prosince 1944 a následné dohody o spolupráci sovětského vojska a československé vlády na osvobozeném území vyrazila v říjnu 1944 na Podkarpatskou Rus oficiální československá delegace pro správu osvobozeného území, ovšem Sovětský svaz začal její práci mařit a vyvolal tlak na připojení tohoto území, které Stalin pokládal za strategické, k SSSR. Cesta k tomuto kroku byla přesně podle sovětských not, tedy zastrašováním nebo přímo zatýkáním místních obyvatel – tuto osvědčenou metodu momentálně uplatňuje rovněž Putin na „demilitarizovaných a denacifikovaných“ územích Ukrajiny.

Druhé varování přišlo záhy. Hned v květnu 1945, kdy z osvobozeného Československa začaly mizet stovky Rusů, kteří po bolševickém převratu v Rusku v roce 1917 uprchli před terorem do svobodného světa. Před Stalinovou pomstou je nezachránilo ani československé občanství, které mnozí z nich měli. Tlumočník sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ (zkratka Smrt špionům) Michail Mondič, který mimochodem pocházel ze Zakarpatské Ukrajiny, si 10. května 1945 napsal: „Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme jim nepřinášeli svobodu. Nesli jsme s sebou smrt.“

Posledním krokem pak byl komunistický převrat v únoru 1948 pod kremelskou taktovkou a více než čtyřicetiletá závislost na Moskvě.

Dubčekovo prozření

Než Putin spustil na Ukrajině speciální vojenskou operaci, jak napadení svrchovaného státu označil, předcházely tomu dvě události. Napřed Kreml uznal Doněckou a Luhanskou lidovou republiku, načež lídři obou separatistických oblastí požádali Putina, aby jim pomohl odvrátit útoky ukrajinské armády. „Vůdcové obou republik v souvislosti se současnou situací a s cílem zabránit obětem mezi civilním obyvatelstvem a humanitární katastrofě na základě článků 3 a 4 smluv o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Ruskem a republikami žádají ruského prezidenta o pomoc při odražení agrese ukrajinských ozbrojených sil a formací,“ stojí v dopise.

Tento scénář známe ze srpna 1968. Tehdy z Prahy do Moskvy také dorazil zvací dopis. Netýkal se vnějšího, ale vnitřního nepřítele – kontrarevolučních živlů. Podepsalo jej pět stalinistických funkcionářů KSČ – Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak. „Obracíme se na vás, sovětské komunisty, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce,“ stojí v dopise, který poskytl alibi pro invazi do Československa. List měl zůstat v maximálním utajení, jeho pět signatářů z řad KSČ se k němu nikdy nepřiznalo a i o jeho existenci se roky vedly jen spekulace. Trvalo dlouhých 24 let, než moskevské archivy vydaly originál.

Jak později napsal Dubček ve svých pamětech, neměl o plánované invazi ani tušení. A do poslední chvíle nevěřil, že se něco takového může stát. První zprávy o pohybu sovětských vojsk v blízkosti našich hranic dorazily 20. srpna 1968 krátce před půlnocí. Předsednictvo KSČ v té době ještě jednalo. Dubček těmto zprávám nevěnoval velkou pozornost. Jenže nedlouho poté premiérovi Oldřichu Černíkovi telefonoval ministr obrany Martin Dzúr.

„Oznámil mu, že došlo k invazi Sovětské armády a jejích čtyř spojenců,“ vzpomínal později Dubček. „Když se Černík vrátil, řekl nám, že Dzúra zadrželi Sověti v jeho kanceláři na ministerstvu, které už je okupované. Dovolili mu jen zavolat předsedovi vlády a informovat ho o invazi. Působilo to jako výbuch bomby.“

Co se dělo bezprostředně po telefonátu, si už Dubček nedokázal vybavit, všichni ale byli v šoku. Následně pouze konstatoval, že jeho posouzení sovětských záměrů se ukázalo jako nesprávné a naivní. „Z retrospektivního hlediska je zvláštní, že jsme neměli ani tušení o přípravách na obsazení pražského letiště v Ruzyni, i když probíhaly už od večerních hodin – a právě tam začala invaze,“ napsal později ve svém životopise.

Když se opět přeneseme v čase do současnosti, tedy k Putinově agresi vůči Ukrajině, prakticky všichni západní státníci byli bezprostředně po útoku v šoku a tvrdili, že takový vývoj neočekávali. Opravdu: historie se opakuje, jen v trochu jiných kulisách.

Zemanovo prozření

V šoku byl z invaze na Ukrajinu také prezident Miloš Zeman, který Putina dokonce označil za šílence. „Jde o akt nevyprovokované agrese, který je potřeba odsoudit nejen slovy, ale i činy,“ vzkázal Zeman. Dokonce se zařadil mezi ty evropské politiky, kteří požadovali nejpřísnější sankce vůči Moskvě.

Zeman přitom dlouhé roky patřil mezi Putinovy podporovatele a přisluhovače. Například v roce 2017 na Parlamentním shromáždění Rady Evropy označil ruskou anexi Krymu z jara 2014 za „fait accompli“, tedy za hotovou věc, kterou máme přijmout. Požadovat, aby Rusové vrátili poloostrov Ukrajině, by podle něj vedlo k válce. Navrhl, aby Evropa anexi Krymu uznala a Ukrajina za něj dostala materiální náhradu: „Podle mého názoru by to mohla být nějaká kompenzace pro Ukrajinu – ať už finanční, nebo ve formě ropy či plynu,“ uvedl Zeman, kterého ruská propaganda často používala k očerňování Západu.

Český prezident rovněž zpochybňoval to, že mají ruští agenti prsty ve výbuchu v muničním skladu ve Vrběticích, při němž zahynuli dva lidé. Opakoval, že existuje více vyšetřovacích verzí než jen ta s ruskou vojenskou rozvědkou GRU. K pokusu o vraždu dvojitého agenta Sergeje Skripala novičokem (o což se pokusili stejní ruští agenti, kteří pak operovali ve Vrběticích) zase uvedl, že se tento jed vyráběl i u nás. Opět nahrávka na smeč pro ruskou propagandu. Když mu česká Bezpečnostní informační služba doručila zprávu, v níž varovala před aktivitami ruských špionů na českém území, označil pracovníky BIS za „čučkaře“.

Vojtěch Velický

Po ruské invazi na Ukrajinu ale Zeman „převlékl kabát“ a stal se z něj antiputinovec. „Myslím, že z Putina je Miloš Zeman zklamán. Cítí se být svým způsobem i podvedený,“ vysvětloval prezidentovo prozření v rozhovoru pro MF Dnes ředitel hradního zahraničního protokolu Rudolf Jindrák. Podle něj zřejmě hraje roli také to, že Zeman pamatuje invazi vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětskou armádou do Československa v roce 1968. „Přišel tehdy o práci a byl součástí tehdejšího dění. I osobní prožitek v tom nejspíš hraje velkou roli,“ řekl Jindrák.

Bývalý premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) ovšem Zemanově otočce nevěří. Tvrdí, že ho zná moc dobře na to, aby jeho současnou kritiku bral vážně. Ostatně když začátkem března uděloval prezident ve Vladislavském sále na Pražském hradě desítkám osobností nejvyšší státní vyznamenání, byl mezi pozvanými hosty rovněž jeho dlouholetý poradce Martin Nejedlý, který má silné vazby na Kreml, a jeden čas dokonce na svém mobilním telefonu nosil kryt s Putinovým portrétem. Paradoxem je, že Zeman ve svém úvodním proslovu uvedl, že se rozhodl vyhovět návrhu na udělení nejvyššího státního vyznamenání ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému.

Třeba se teď dočkáme pokračování Zemanovy úspěšné knihy Jak jsem se mýlil v politice. Mohla by se jmenovat Jak jsem se mýlil v Putinovi. Ale Zeman už ve své kariéře tolikrát popřel sám sebe, že je možné vlastně cokoli. Klidně i to, že si nějakou novou cestu ke Kremlu zase v budoucnu najde.