Vládní ozdravný balíček je bezpochyby krvavý politický kompromis mezi vládními stranami s mnoha velmi odlišnými zájmy a je nutné ho tak brát a být vděčný, že se alespoň takto shodly na poměrně citelném zpomalování růstu státního dluhu.

Že dojde i na zvyšování daní, musel každý čekat, že to ale nejvíce postihne firmy, je překvapivé a rozhodně ne šťastné.

Zvýšení korporátní daně z 19 na 21 procent zdůvodnila vláda starým levicovým a snadno vyvratitelným argumentem, že máme jedny z nejnižších sazeb korporátní daně v Evropě. Sazby totiž nevypovídají vůbec nic o skutečně zaplacené dani, protože podstatný je daňový základ.

Férové srovnání pak nevypadá pro Česko ani trochu lichotivě. Podle statistiky OECD zaplatí v Česku podniky na přímých daních částku odpovídající zhruba 3,5 procenta hrubého domácího produktu. To je jedno z nejvyšších zdanění podniků v Evropě. Průměr členských zemí OECD byl 3,6 procenta a v čele žebříčku nejvíce zdaňujících zemí světa byly Trinidad a Tobago a Kuba.

Česko bylo z evropských zemí v čele daňových ždímaček a výrazně výše, na šesti procentech HDP, danili jen Norové a Lucemburčané, k jejichž struktuře ekonomiky máme opravdu hodně daleko. Francouzi, bojovníci za řádné zdanění nadnárodních korporací, vybírají zhruba 2,3 procenta HDP a Němci dvě.

Těžko se pak divit velkým investorům, že se domáhají daňových úlev a získávají je.

Argumentace vlády je tak v tomto případě mimořádně lichá a ve skutečnosti jde jen o to, že bylo potřeba někde najít těch dodatečných 22 miliard korun. To nejspíš klapne bez velkého křiku, který lze čekat u všech dalších opatření, ale dlouhodobé efekty pro tuzemskou ekonomiku těžko budou nějak zvlášť pozitivní.

Zejména v situaci, kdy kvůli evropským zeleným regulacím budeme muset nahrazovat zjevně velkou část naší velmi průmyslové ekonomiky něčím novým a budoucí vlády budou vymýšlet kdejaké pobídky a stimuly, v nichž se současná úspora zase rozplyne.