Požadavek protestujících zemědělců na odstoupení od Green Dealu dnes vyjadřuje názor nemalé části tuzemské populace. Je však zcela iluzorní představou, že by to nějaká vláda mohla realizovat, aniž by zároveň vystoupila – se zcela zničujícími důsledky – z Evropské unie.

Zelená dohoda pro Evropu nás tak bude dál svírat, a ještě v nejbližších měsících přitvrdí. Pokud tedy národním politikům nedojde, že situace se stává neúnosnou a nezastaví další vlnu opatření projednávanou v současnosti Evropským parlamentem.

Jakkoli dnes Andrej Babiš kritizuje vládu za její přístup k zeleným dohodám, je nespornou skutečností, že do této pasti nás přivedl on. Základní dokument připravila Evropská komise na konci roku 2019 a předložila ho členským státům ke schválení.

Starý hřích Andreje Babiše

To se bez velkých diskusí také stalo hned na počátku roku 2020. I s podpisem Andreje Babiše v roli českého premiéra. Po podpisu dokumentu, k němuž neproběhla žádná hlubší debata a neexistovaly žádné analýzy jeho ekonomických a sociálních dopadů, se náš tehdejší premiér pochlubil, kolik stovek miliard dotací za svůj podpis dostalo Česko přislíbeno. Dohoda pouze konstatovala, že evropské země přijmou opatření, aby se Unie stala do roku 2050 emisně neutrální. Dohodu nikdo nevetoval.

Tato opatření definoval teprve v polovině roku 2021 baliček nazvaný Fit for 55, jehož cílem bylo snížit emise CO2 v EU do roku 2030 o 55 procent. Z něj už bylo jasné, jaký problém si EU navařila a jak vážný dopad to bude mít na život obyvatel.

Součástí už byly konkrétní cíle v budování obnovitelných zdrojů či zákaz spalovacích motorů v osobních autech od roku 2035. A také to, co pálí nyní zemědělce: takzvaná „Farm to Fork Strategy“, tedy plán na snižování množství používaných hnojiv a pesticidů, ale také požadavky na velikost polí a zvětšování rozlohy neobdělávané půdy.

Celý soubor opatření byl schvalován hezky po bruselsku. Znění bylo rozesláno členským zemím v polovině července 2021, tedy v době prázdnin, kdy státní úřady a ni parlamenty většinou moc nepracují. Národní stanoviska bylo možné předkládat do 8. listopadu onoho roku. Na analýzu dopadů, které Evropská komise pořádně nevyčíslila, tak zbývaly zhruba dva měsíce.

U nás, ale třeba také v Německu do toho navíc vstoupily parlamentní volby. Babišova vláda předala stanoviska oběma komorám parlamentu k projednání v polovině září tak, aby lidé u uren moc netušili, co na ně ten Babiš vlastně ušil. Samotný dokument nebyl v Česku zveřejněn a prakticky vůbec se o něm nediskutovalo.

Připomínkovali ho ale – a ne úplně málo – Svaz průmyslu, Agrární komora a některé další organizace, jenže to vše dokázal nakonec na poslední chvíli projednat jen Senát, protože stará Poslanecká sněmovna byla zrovna rozpuštěna a nová ještě neustavena. Výhrady tak spadly pod stůl.

Pokud by třetina komor parlamentů evropských zemí vyjádřila vážné výhrady, musely by být návrhy opatření Evropskou komisí přepracovány. To se ale nestalo, a pak se to už vezlo, protože naprostá většina opatření z balíčku Fit for 55 podléhá jen většinovému hlasování a finální směrnice, kterými je naplňován, nemůže vetovat žádná členská země.

Tedy s výjimkou daňového balíčku, který kromě mnoha jiných katastrof nařizuje postupné zavedení spotřebních daní na zemní plyn až do úrovně, na níž je v současnosti daněn benzín, či motorová nafta. (Nikoli náhodou jde o balíček, který ještě nebyl definitivně převeden do závazné směrnice.)

Štafetu přebírá Fialova vláda

Finalizace směrnic už šla za vládou Petra Fialy, který měl před volbami k evropským politikám vážné výhrady, ale po nich se nijak neprojevily. Když v únoru 2022 vypukla válka na Ukrajině a bylo jasné, že s ruským plynem je konec a ceny energií vylétly do astronomické výše, reagovala Evropská komise nikoli pozastavením zelených politik, ale naopak přitvrzením.

K Fit for 55 přibyl s posvěcením Fialovy vlády už v květnu balíček REPower EU, který zvýšil cíle v budování obnovitelných zdrojů. Zcela absurdně v situaci, kdy kolísání výkonu větrníků a solárů mělo být v Evropě dominantně vykrýváno plynovými zdroji, do nichž však chyběl plyn…

A postupně přibývaly další směrnice, jimiž se musíme řídit. Včetně těch o elektromobilitě, povinných rekonstrukcích domů, povinném navyšování výkonu solárů a větrníků, změnách v zemědělství atd. Velká část z nich byla dohodnuta ve velmi tvrdých a přísných variantách v době, kdy Česko předsedalo Evropě.

Nyní europarlament tlačí další přitvrzení pro příští desetiletku, kdy má tempo snižování emisí ještě přitvrdit a více zasáhnout do životní úrovně obyvatelstva. Cíl je snížit emise do roku 2040 o celých devadesát procent.

Existuje silný zájem, aby ke schválení došlo ještě v tomto volebním období, kdy mají zelené strany ještě značně množství europoslanců, což po červnových volbách už nemusí platit. Pokud návrh projde, dostane se na stůl premiérů členských zemí a začne se lámat chleba.

Revidovat takový dokument by bylo krajně obtížné, ne-li nemožné. Místo opouštění Green Dealu nebo alespoň jeho přizpůsobování reálným ekonomickým možnostem nás tak může čekat ještě dramatičtější pád do chudoby, než v jaký jsme zatím doufali.

Opět se tak má dít prostřednictvím zákulisního vyjednávání, s minimální účastní národních parlamentů a bez propočtů, co to bude koho stát a zda je to sociální únosné.