Bankovní rada ČNB na svém posledním zasedání ve „starém“ složení udělala to, co musela. Ne naschvál, aby dala v podobě zvednutí základní sazby o jeden a čtvrt procentního bodu, na sedm procent, „dáreček na rozloučenou“ od jestřábů holubicím. Z toho bych odcházející členy nepodezíral.

Zkusme opačnou interpretaci: je to svým způsobem nikoli „dáreček“, ale dar v podobě vytvoření prostoru pro to, aby noví členové nemuseli uváznout v tekutých píscích hned na začátku. Kromě toho, že současná situace není lehká ani náhodou, je před námi mnoho neznámých.

Americká centrální banka přitvrdí, nemůže jinak. Evropská centrální banka se také může pod tlakem vzchopit a vymyslet něco jiného, aby pomohla s financováním státního dluhu Itálii, než aby přes záporné sazby při dvacetiprocentní inflaci v Pobaltí každý den dokazovala, jak moc je ale opravdu velmi vzdálená teorii optimální měnové zóny.

Dokonce i Putin může chtít jednat, aby se nezapsal do ruských dějin jako ten, kdo zemi nejvíc izoloval, co my víme. Nakrásně se může stát, že dovezená inflace může začít klesat. Dar to může být, vyčekat úspěch klesající inflace při současných sazbách – i to se může stát.

Poučení z Frankfurtu

Celou věc komplikuje skutečnost, že sice máme nezávislou centrální banku, ale ani jediného pamětníka, který by zažil na vlastní kůži něco podobného. Navíc nemůžeme zajít za „starými bardy“ a zeptat se jich, co dělali při prvním ropném šoku na začátku sedmdesátých let, když se zároveň hroutil poválečný měnový systém pevných kurzů navázaných na americký dolar a přes něj na zlato. Z tohoto hlediska jsme národ beze stopy kolektivní paměti – nikdo tady neseděl na kolenou dědečkovi, který to zažil, protože tady to bylo o normalizaci a RVHP, zkrátka nic přenositelného a dnes využitelného.

Nejblíž bychom „použitelnou moudrost“ našli v tehdejší západoněmecké centrální bance ve Frankfurtu a pro naše potřeby jakožto malé, na Německu závislé ekonomiky nejspíš ve Vídni. Tamní centrální bankéři, pokud nebyli nepoužitelní tupci, vždycky věděli, že se nesmějí za Bundesbankou opozdit o více než patnáct minut. Jasně že dnes mají euro, ale svázané ruce ještě neznamenají zatemněný mozek.

Co by dělali na našem místě? Zažili dvojí šok a museli rozhodnout, zda budou pěstovat stejnou inflační politiku jako Spojené státy, kde inflaci tehdy vyvolal velký nárůst výdajů spojených s válkou ve Vietnamu a so­ciální politika „great society“, nebo půjdou cestou „pevné marky“, když se pevný kurz zhroutil. Tedy přitvrzení v úrokových sazbách a sražení spotřebitelské inflace oproti Spojeným státům nebo třeba sousední Francii, což samozřejmě nebylo jen tak samo sebou.

V kutlochu se sekretářkou

Jasně, jde o velké ekonomiky a ta paralela v některých ohledech kulhá. Jedna věc je ale bez diskuse: kdo si dá jako prioritu nízkou inflaci, i když je její velká část dovezená, a chce se od ní odpoutat, ten ji dostane. Německo to zvládlo v sedmdesátých letech mnohem lépe než jiné země. Koneckonců z vlastní historie dvacátých let věděli, že hyperinflaci porazíte s jedním člověkem, telefonem a sekretářkou v kutlochu ministerstva financí, když se pro to opravdu rozhodnete a dotyčný dostane dostatečnou politickou podporu.

Jde to, ale bolí to. Že naše současná situace vytváří tlak na všechny dlužníky, že restriktivní politika není žádná radost a že si vynucuje změnu v tom, jak se věci mají dělat jinak, o tom můžeme diskutovat. Jistěže existují alternativy, akorát jsou mnohem horší. Zkuste dokázat, že je to jinak.