Matka Hermanna Göringa kdysi říkávala, že z jejího syna „bude buďto velký muž, nebo velký zločinec“. Vyplnilo se obojí, ovšem z malého Hermanna se mimoto stal myslivec, lovec a skutečný milovník přírody, díky němuž mělo Německo ve své době zřejmě nejpokrokovější zákony na ochranu zvířat na světě. Lesem a lovem byl Göring doslova posedlý. Nehledě na svoji tloušťku neváhal jelena hodiny a hodiny stopovat, aby ho pak – jak se shodují svědci – jednou ranou složil.

Göring – který byl kromě všech dalších funkcí říšským lovčím (Reichsjägermeister), říšským nadlesním (Reichsforstmeister) a vrchním pověřencem pro ochranu přírody – prosadil v létě 1934 říšský zákon o lovné zvěři. Znamenalo to kompletní zákaz štvanice na koních, chytání zvěře do ocelových pastí (tohoto „středověkého mučicího nástroje“), ok či používání jedů a umělého světla. Zavedl ochranu orlů, sokolů, medvědů, bobrů… Osobně dohlížel na reintrodukci losů a zubrů do německých lesů a podporoval snahu o zpětné vyšlechtění pratura a divokého koně – tarpana.

V laboratořích se už nesměla používat vivisekce a o trýznitelích zvířat Göring výhružně prohlásil, že „zraňují city německého lidu“. Byl to tak trochu paradox. Žít a zemřít „jako zvíře“ nebyl ten nejhorší osud, který mohl člověka v nacistickém Německu potkat. Vězni koncentráků, které „lékaři“ na žádost Göringovy Luftwaffe potápěli do ledové vody nebo zavírali do podtlakových komor a měřili, za jak dlouho zemřou, věděli své.

Doupě Oduly

Krátce poté, co Hitler v lednu 1933 uchvátil moc, si Göring z titulu pruského premiéra přidělil stodvacetihektarový lesní pozemek asi hodinu jízdy na sever od Berlína. Byl součástí rozsáhlé zubří a losí obory a Göring se nemohl nasytit okolní „starogermánské“ krajiny, ve které se borové a dubové lesy mísily s vřesovišti a mokřady. Brzy na místě vyrostl přepychový lovecký zámeček Carinhall (podle Göringovi první zemřelé ženy Carin) plný myslivecké symboliky, což v dubnu 1934 zachytily i nacistické noviny Völkischer Beobachter: „Naproti krbu visí skvostné úlovky; ze stěn zdraví zubří hlava a sobí lopatky a nad bronzovým reliéfem vůdce visí orel.“

Na začátku června se tu konala první velká sešlost a my díky poznámkám britského velvyslance Erica Phippse víme, že ne vše se úplně povedlo. Stopětadvacetikilový Göring přifrčel do lesa v závodním autě, nacpaný „do pryžové letecké kombinézy, měl vysoké boty a u pasu velký lovecký tesák“. Nejdřív držel přednášku o německém lesnictví, poté se přítomným pokusil předvést zubří páření. Jenže býk jaksi nebyl ve své kůži, a tak jen „smutně pohlédl na krávy a pokusil se vrátit zpět do svého boxu“. Poté – druhý muž nacistického režimu – zmizel a u bran Carinhallu vítal hosty v keprových kalhotách a zelené kožené kamizole. Za pasem měl ovšem stále lovecký tesák.

Zelená diplomacie appeasementu

Pro Hitlera byli myslivci „zelenými zednáři“, ovšem Göringovi jeho manýry toleroval. Carinhallem tak – s větším či menším potěšením – prošli snad všichni balkánští monarchové, maďarský regent Miklós Horthy či takřka kompletní britská diplomacie.

Největší vliv měla Göringova „zelená diplomacie“ v době, kdy se hrálo o Rakousko a Sudety. V říjnu 1937 přijel do dalšího Göringova hájemství, obory Rominten ve Východním Prusku (dnes součást ruské Kaliningradské enklávy), britský vyslanec Nevile Henderson. Nejdřív složil dvanácteráka, poté mu Göring líčil, co všechno Německo potřebuje k životu – Rakousko, Sudety, Gdaňsk, Klajpeda, polský koridor… pak Henderson skolil kapitálního čtrnácteráka a celé to byla taková krása, že se neubránil bohapusté lyrice. „Hvězdnatá obloha, klenoucí se nad hlubokými lesy, a tóny loveckých rohů, které se odrážely ozvěnou od vysokých smrků v dáli,“ zapsal si diplomat a dodal že „to vše vytvářelo překrásný nezapomenutelný dojem“.

Podobně okouzlen byl i budoucí britský ministr zahraničí lord Halifax, který v listopadu (do anšlusu chyběly čtyři měsíce) navštívil Carinhall. Také on patřil k zelenému bratrstvu, a tak si s domácím pánem – který ho překřtil na „Halalifaxe“ – dokonale rozuměl. Göring ve svém vyprávění těkal od zubrů k nutnosti udržet mezi „dvěma nejlepšími rasami světa“ přátelství. Halifax se podle svých slov „nesmírně dobře bavil“ a Göringa považoval za přitažlivého člověka a „velkého chlapce“, který „s pýchou předvádí své lesy a zvěř a poté v zelené kazajce a s červenou dýkou u pasu diskutuje o vysoké politice“. Vskutku bezchybná charakteristika.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Václav Drchal