Jen pár dní poté, co se Petr Pavel oficiálně ujal prezidentského úřadu, na něho čekal nelehký úkol. Podepsat, nebo nepodepsat novelu zákona, podle níž se důchody místo průměrných 1770 korun zvýší jen o 760 korun?

Z tohoto důchodového rébusu vybruslil elegantně, a navíc dal svým přístupem najevo, že nestojí ani na straně koalice, ani na straně opozice.

Přitom právě z opozičních poslaneckých lavic byl tlak na nového prezidenta enormní. Lidé od Andreje Babiše (ANO) a Tomia Okamury (SPD) se jednoznačně snažili přetáhnout Pavla na svou stranu. Jenže ten se nikam zatlačit nenechal – ani od opozice, ani od koalice. A zůstal vlastně někde uprostřed.

Podepsal sice spornou novelu, současně ale uznal i výtky opozice, s nimiž se i zčásti ztotožnil. A slíbil, že se sám obrátí na Ústavní soud, pokud to neudělají právě opoziční zákonodárci. 

V tomto případě si prezident skutečně nemůže hrát na ústavního soudce a sám rozhodovat o tom, jestli byla přijatá novela včetně schvalovacího procesu v souladu se všemi zákony a procedurami.

Povzdechnutí šéfky poslaneckého klubu ANO Aleny Schillerové, že Pavel mohl zafungovat jako pojistka ústavnosti, je nepatřičná. Na vykladače ústavy si mnohokrát hrál jeho předchůdce Miloš Zeman a jen tím vyvolával rozepře a prohluboval příkopy ve společnosti.