Když Vasco da Gama doplul v květnu 1498 po deseti měsících na moři do Indie, byli první lidé, se kterými se potkal, dva muslimové ze severní Afriky. Z toho, že vidí své tradiční rivaly Portugalce, neměli ani trochu radost a směsicí italštiny a španělštiny také dali svou nelibost najevo: „Čert, aby vás vzal! Jak jste se sem z takové dálky dostali?“ A nenadchla je ani odpověď, že Portugalci přišli „hledat koření a křesťany“.

Spoluvěřící nenašel mořeplavec žádné, ale koření bylo přístavní město Kalikut (dnes Kóžikkót) plné. Jiná věc je, že za něj Portugalci neměli co nabídnout, protože v podpalubí svých lodí vezli na výměnu jen soudek oleje, bednu cukru, pár plášťů a tucet balíků bavlněné látky. Brzy proto museli místního zamorína konfrontovat s převahou svých lodí a děl a obchod s kořením ovládnout násilím. Evropský zámořský obchod – byť bychom ho možná spíš měli nazývat „evropským zámořským loupežným přepadením“ – byl od samého počátku stimulován touhou napojit se na bohaté asijské trhy s luxusními potravinami a západní cestu do Indie by se bez tohoto lákadla nejspíš nevydal hledat ani Kryštof Kolumbus.

Portugalci ostatně zdaleka nebyli první. Brzy poté, co Římané pohltili v roce 30 před naším letopočtem Egypt, začali z přístavů v Rudém moři každoročně vysílat na východ 500 lodí. Pro fungování Římské říše byla ale mnohem důležitější jiná egyptská komodita – obilí. V žírném údolí Nilu se sklízelo dvakrát ročně a Egypt se brzy stal obilnicí impéria. Do neustále hladového hlavního města Říma ale směřovaly lodě z celé říše.

Svědectvím těchto zásobovacích plaveb je dodnes římský pahorek Monte Testaccio – kilometrový po obvodě a 35 metrů vysoký – který je celý navršen ze střepů amfor, ve kterých se ze Španělska a severní Afriky dovážel olivový olej a víno. Vládcové Říma dobře věděli, že pokud městskou chudinu nenakrmí levným chlebem z dovozu (a hrami), roztrhá je na kusy.

Vraťme se na chvilku do šedivé přítomnosti a podívejme se z historické perspektivy na návrh skupiny českých poslanců, kteří chtějí, aby obchody v budoucnu prodávaly 85 potravin čistě tuzemského původu. Pokud přidáme špetku demagogie, nezbývá než konstatovat, že nás ten báječný nápad vrací do roku 1485, kdy de Gama a Kolumbus snili o cestě do Indie, případně do roku 85 před naším letopočtem, kdy byl Egypt pro Římany stále jen vzdálenou a mýty opředenou zemí.

Hloupý nápad a nebezpečné konotace

Ten nápad je ve skutečnosti tak hloupý, že kdyby člověk na jeho realizaci hleděl z dostatečného odstupu nebo měl lehce sadomasochistické založení, dostal by skoro chuť dotyčné poslance v jejich snažení podpořit a pak s pobavením sledovat, jak jim tuhne úsměv. 

Pokud by obchody měly opravdu prodávat 85 procent ryze českých potravin, nepochybně by to vedlo k jejich zdražení a nejspíš i k prázdným regálům, což by důchodce a jiné nízkopříjmové skupiny obyvatel, které tvoří voličské jádro stran předkladatelů zákona – Zdeňka Podala (SPD) a Margity Balaštíkové (ANO) – moc nepotěšilo. Sotva si lze představit, že by se takové „výživové“ chyby dopustil některý ze soudných římských císařů (na druhou stranu žádný z nich přes svěřenský fond nevlastnil Agrofert). V minulém čísle týdeníku Hrot jsme navíc ukázali, že potravinami s tuzemským původem by přestaly být i některé „echt“ české výrobky, jako jsou třeba olomoucké tvarůžky vyráběné z německého tvarohu.

Podobný jednostranný akt by byl kromě toho skoro jistě v rozporu s evropským právem (smlouva o fungování EU zakazuje „omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem“), a další postižené státy by nejspíš reagovaly recipročním omezením našeho vývozu. Bylo by to drahé – a úplně zbytečné. Značná část Čechů beztak už nyní tuzemské potraviny vědomě preferuje, pokud tedy nejsou výrazně horší a dražší než zahraniční. Nákupní zájezdy do německých a rakouských supermarketů by se navíc staly národním sportem a co pak s tím? Kontrolovat nákupní tašky? Zavřít hranice? A zůstalo by to nakonec jen u potravin? To už jsme tu jednou měli. 

Jedním z hlavních důvodů neúspěchu reálného socialismu byla jeho naprostá neschopnost zabezpečit lidem dostatečné dodávky levného spotřebního zboží. A symbolem tohoto materiálního nedostatku se stalo, tedy kromě na záchodě nastříhaných novin, exotické ovoce – pomeranče, banány a mandarinky. 

Ostrauhá se pomoranč

Jižní ovoce má v našich zemích bohatou historii. Nejdelší subtropický pomeranč a nejkratší banán pocházející z rovníkové Asie a Oceánie. Českou knihou nejposedlejší pomeranči je nepochybně „povinná četba“ Malý Bobeš, jejíž děj – autobiografické vzpomínky Josefa Věromíra Plevy – se odehrává v prvních letech 20. století. Slovo „pomeranč“ se v ní vyskytuje hned 18krát a je symbolem dokonalého luxusu a vyššího životního stylu. Když měl například jednou Bobeš obzvláště krásný sen, zdálo se mu, že „chodil po ulicích, kde byly veliké hromady pomerančů“, a on si bral, „co chtěl, a už měl plné kapsy – dával si i do klobouku“. Ve velmi chudém venkovském prostředí to tak nepochybně být mohlo, ovšem pro děti z bohatších rodin byl už pomeranč dlouho vcelku obvyklou pochutinou.

Už ze 17. století například známe šlechtické recepty typu „pomerančová omáčka na pečenou drůbež“. Na začátku 19. století pomeranče pronikly do měšťanské kuchyně. Lze se o tom přesvědčit třeba v knize receptů Václava Pacovského z roku 1826 určené „dcerkám českým“, ve které lze najít například návod na přípravu krému, který začíná slovy: „Ostrauhá se na cukru jeden cytron neb pomoranč, to nachytané se s cukru seškrabe do kastrolku…“ Mimochodem cukr se tenkrát do Evropy vozil z Karibiku a ze zámoří pocházely i další důležité ingredience receptu – skořice ze Srí Lanky a vanilka ze střední Ameriky.

Václav Drchal

Možná nejzásadnějším vnějším znakem sociálního pokroku je postupné rozšiřování kdysi luxusních požitků na celou společnost. Exotické ovoce se v české společnosti šířilo stále víc, a tak lze v novinách ze 70. a 80. let 19. století zaznamenat pravidelné předvánoční inzeráty pražského „obchodu jižním ovocem“ Jiřího Grünseicha, který (vedle fíků, mandlí a granátových jablek) nabízel ke koupi pomeranče i mandarinky, přičemž kus byl za šest krejcarů. Dodejme, že vzhledem k výši tehdejších mezd byly pomeranče zhruba desetkrát dražší než dnes.

Ovšem to byl jen začátek. V srpnu 1912 si fiktivní pražská žebračka ve fejetonu, který uveřejnil sociálnědemokratický (!) deník Rovnost, stěžuje, že jí děti už nedávají almužnu a raději drobné utratí, protože „kolik laviček, tolik babek s cukrovím a pomeranči“. Za války bylo jakékoli ovoce zbožným přáním, ovšem v dubnu 1925 se sen malého Bobše splnil a Lidové noviny označily pomeranče za „lidový artikl“. Spolu s banány jich prý byly „plné trhy, krámy i krámky“ a kde „dříve v košatinkách se povalovaly brambory a jablka, vrší se nyní pyramidy“ levných pomerančů. Dodejme, že pomerančů bylo sice za první republiky opravdu dost, ovšem ne každý si je mohl dovolit a ze vzpomínek pamětníků víme, že v chudých rodinách se stále považovaly za vzácnost.

První dítě dvouletky

Limitované pomerančovo-banánové štěstí každopádně netrvalo dlouho. Přišel protektorát, poválečná obnova a únor 1948. Historik Petr Zídek v knize Češi v srdci temnoty cituje jinou historičku Milenu Lenderovou, pro kterou byl její první banán v životě takový zážitek, že si jej pamatuje dodnes: „Dala mi ho v roce 1952 ve vlaku z Hradce Králové do Prahy jedna Polka. Asi jsem koukala dost žádostivě.“

U lidí prožívajících dětství v 50. letech to ostatně nebylo ničím neobvyklým a mimoděk to přiznávaly i dobové noviny. Když například Rudé právo psalo v 80. letech o životě inženýrky Vlasty Plandorové z Československých keramických závodů – narodila se 1. ledna 1947 a proslavila se díky tomu jako „první dítě dvouletky“ – patřily mezi nejhezčí vzpomínky z jejího dětství módní skládaná sukně, modrobílá krepsilonová tepláková souprava a „radost z prvního pomeranče a banánu“. A to nepocházela z nějaké zapadlé vísky, ale z Prahy. Dnes nepochopitelné.

Nebylo se co divit. Železná opona nebránila jen pohybu lidí, ale také pomerančů, banánů a mandarinek. „Jižní ovoce“ nebylo nejdřív prakticky vůbec a pak ho dle výše zmíněné knihy až do poloviny 60. let připadalo jen dva až čtyři kilogramy ročně na hlavu, přičemž dnes je to víc než 36 kilogramů. Ovšem zásobování odkázané takřka výhradně na domácí zdroje drhlo i v dodávkách „obyčejného“ ovoce a zeleniny, a tak ve zprávě o zásobování Prahy z června roku 1955 můžeme číst následující: „V měsíci dubnu se sortiment u zeleniny skládal převážně z cibule a karotky, koncem dubna ze salátu a špenátu. V měsíci květnu, i když na prodejny bylo dodáváno téměř 20 druhů zeleniny, bylo možno počítat opět s dostatkem zboží jen u 4–5 hlavních druhů.“

V 60. letech se začala situace přece jen zlepšovat; to když se k socialistickému táboru přidala Guinea Ahmeda Sékou Tourého a Kuba Fidela Castra. Dovážené kubánské pomeranče byly sice původně určené k průmyslovému zpracování a každý, kdo se nějaký pokusil pozřít, musel získat dojem, že mu to Fidel dělá naschvál, ale pořád to bylo lepší než nic. Dovoz jižního ovoce v následujících desetiletích stoupal i klesal, ovšem nikdy nedosáhl ani poloviny dnešní spotřeby na hlavu. 

Exotické ovoce bylo k dostání hlavně před Vánoci a při některých dalších speciálních příležitostech – třeba v době spartakiády. K banální samozřejmosti, jakou je zásobování obyvatelstva ovocem, se každoročně vyjadřovali vysocí představitelé státu a noviny o tom tiskly desítky článků. Například v prosinci 1982 měl deník Naše pravda zapotřebí informovat, že v obchodech je všeho dost, jen u typicky vánočního zboží, jako jsou mandle, rozinky, arašídy a kakao, „vznikají při nákupech problémy“, a dodával, že „pokud jde o jižní ovoce, jsou dodávky grepů vyšší než loni, citronů na trhu je přibližně stejně jako loni, banánů, pomerančů a mandarinek je méně“.

Pod pultíkem

Skutečnost bývala mnohem horší. Tehdejší doba byla érou nekonečných front, podpultového zboží a složitého systému drobných protislužeb a úplatků. Dobové noviny byly navíc plné stížností na nedostačující sortiment, nahnilé pomeranče na dně papírového sáčku a zelináře šidící na váze. V únoru 1986 například Rudé Právo informovalo, že nedávné „kontrolní nákupy“ odhalily v „prodejnách ovoce-zelenina“ předražování ve 45 procentech případů. A to si ještě člověk musí uvědomit, že pomeranče byly po přepočtu čtyřikrát až pětkrát dražší než dnes a banány dokonce osmkrát až desetkrát. Nelze se pak divit, že když našinec náhodou vyjel na Západ a uviděl plné regály, bylo mu hned jasné, že reálný socialismus svůj boj už dávno prohrál.

Nechceme strašit, ale pokud návrh vyžadující čistě tuzemský původ u 85 procent (i při jeho mírnější úpravě 65 procent) potravin projde, nemuselo by to mít hezké následky. Teoreticky by se mohlo například stát, že až bude kdosi za pár desítek let ode dneška dělat rozhovor s nějakým dalším „prvním dítětem dvouletky“, mohl by znovu uslyšet cosi o prvním pomeranči, prvním banánu a možná dokonce i o rozkošné teplákové soupravičce z krepsilonu.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Václav Drchal