Pomáhat firmám překlenout krizi chtějí a budou všechny státy a ten český nevychází z mezinárodního srovnání vůbec zle. Při bližším pohledu se však vynořují rozdíly. Proto jsme se rozhodli porovnat české úsilí s nejbližší sousedy – s Německem a Rakouskem.

Dědicové „Kakánie“

Rozdíly se objeví hned, jak proniknete pod povrch. Rakušané jsou velkorysí zejména v rychlých odkladech plateb daní: odkládá se nejen příjmová daň pro fyzické a právnické osoby (do konce roku), ale i sociální pojištění (o tři měsíce) a stejně jako v Česku i splátky dluhů pro domácnosti a malé a střední podniky. Rychle zavedli také program stoprocentních záruk pro malé podniky – a protože jsou pro banky bez rizika (byť musejí prověřovat účel a finanční kondici před koronavirem), půjčují je rychle a levně. Dohromady mají Rakušané celkový ohlášený program v poměru k HDP zhruba poloviční než Češi. My ovšem spoléháme hlavně na záruky bankovních úvěrů, které představují zhruba dvě třetiny celkového finančního objemu ohlášených protikrizových programů. Na to, že jsme byli tak dlouho v jedné monarchii, postupujeme hodně odlišně. A skutečným dědicem byrokratické „Kakánie“ se zdá být Praha, ne Vídeň.

Na Německo ovšem nikdo nemá. Nejsilnější ekonomika Evropy evidentně vsadila na to, že z krize nejlépe vyjdou státy, které teď fakt nebudou šetřit. Jestliže ještě před půlrokem se v Berlíně vedly debaty o tom, jestli se budou v zájmu stimulace přechodu na uhlíkovou neutralitu rozpouštět přebytky, dnes se stavidla otevřela tak, že v celkovém objemu prostředků vynaložených na udržení ekonomické aktivity je německý impulz zhruba stejně velký jako ten, na který se poskládá celý zbytek Unie dohromady.

Německo je v jedinečné pozici. Investoři spolkové vládě platí za to, že jim milostivě prodá své dluhopisy. A kdy jindy by měla nastat ta správná „keynesiánská“ chvíle, ne-li teď, když firemní sektor i domácnosti šetří a souhrnná domácí poptávka upadá, o exportu nemluvě?

Nedůvěra státu

Česko je sice oproti Německu na poloviční úrovni zadluženosti veřejného sektoru v poměru k HDP (30 proti 60 procentům), ale naše vláda pouští peníze podstatně pomaleji a v menších objemech. Nejrychlejším programem se ukázaly transfery a úlevy živnostníkům a odklady splátek spotřebitelských půjček a hypoték, kde ovšem úlevu dodává soukromý sektor. Cokoliv, co je spojené s dokladováním a s omezenou administrativní kapacitou úřadů a institucí, je pomalé.

Český stát a jeho instituce potvrzují to, co o něm už dlouho víme: nemá servisní charakter ve vztahu k občanovi a absolutně není stavěný na důvěře. Popravdě řečeno, je to kulturní záležitost, která je formována vším, co současnosti předcházelo, v dobrém i špatném.

Jaksi se nepředpokládá, že „čestné prohlášení“ je doopravdy „čestné“, a ruku na srdce, asi opravdu můžeme konstatovat, že Češi nejsou, co se respektování pravidel týče, ani Němci, ani Rakušané. Dokazujeme to na každém přechodu pro chodce (kosmopolitní města bych z tohoto srovnání vynechal).

Digitalizace je heslem budoucnosti, která nám vydrží dlouho. A každé nečestné čestné prohlášení vás může dohnat. Třeba i nějaké poctivě vyplněné, leč nepravdivé o tom, zda jste, či nejste přenašečem viru. Takový papír musíte podepsat při vstupu na kdejaký úřad. Ale co když nic netušíte? Jak s vámi pak ta naše „Kakánie“ naloží?

Nepřenášet na stát

S tímto kapitálem (ne)důvěry tedy tvoříme záchranné programy: místo lehce dokladovatelné hotovosti na účet a odkladů na platbách daní a pojistného nebo zálohových plateb na kurzarbeit spoléháme hlavně na úvěry se státní zárukou od „bohatých bank“. A i to děláme jinak. Na rozdíl od Německa nejsou záruky pro banky zadarmo, protože kdo záruky vystavuje, je veden k tomu, aby zátěž nepřenášel na stát.

A abychom nezapomněli: ani jeden z „megaprogramů“ (Covid+ a Covid III), byť schválených a vyhlášených, se ještě „nečerpá“. V případě úvěrů pro velké firmy (Covid+, úvěry až do dvou miliard korun) jsou 80procentní záruky od EGAP stejně jako v Německu individuální a každého klienta posuzuje i EGAP. Naproti tomu záruka v rámci čerstvě vyhlášeného programu Covid III (ČMZRB) je dvoustupňová.

Tato konstrukce je odvozená od záruk Evropské investiční banky (EIB), ale český stát ji tímto způsobem nikdy nepoužíval a bezprecedentní je i objem.

Banky samy by všechno měly vyřizovat na svých pobočkách, což by měla být velká výhoda. Jednotlivý úvěr je u firem do 250 zaměstnanců zaručen z 90 procent, do 500 z 80 procent, ale nejvíc je tady sdílení rizika na celý objem poskytnutých půjček (portfolio). Riziko si dělí z 30 procent stát, 70 procent však nesou samotné banky. Lidově řečeno, zákonodárce chtěl, aby se půjčky nerozdávaly bez rozmyslu. Daňového poplatníka tato konstrukce chrání, ale zároveň to znamená, že banka ani zdaleka nedá úvěr každému a rozhodně ne „za hubičku“.

Dohromady jsou tyto dva české záruční programy masivní. Na Covid III je celkový limit záruky 150 miliard, takže kdyby banky našly úvěruschopné klienty, je to až 500 miliard provozních půjček. K tomu připočtěte EGAP – dalších 140 miliard korun. Dohromady je to v poměru k HDP zhruba 13 procent, podobně jako ve Francii nebo Anglii, víc než v Rakousku a jakékoli zemi v našem okolí. S jednou výjimkou: Německo zvedlo kapacitu své rozvojové a záruční banky Kreditanstalt für Wiederafbau (KfW) o ekvivalent 23 procent svého HDP. Jak už bylo řečeno, na Němce nikdo nemá.

Nejde tedy o to, že by český stát nechtěl pomoci. Konkrétní úředníci dřou po nocích, aby to celé dali dohromady; všechna čest. Ale naše byrokracie má zkrátka geneticky zakódována pravidla, jak věci dělá. A ani v časech krize nedovede jinak.