Ačkoli končící Miloš Zeman s oblibou používal otřepaný bonmot o zahraniční politice všech azimutů, ve skutečnosti hlavní pozornost napínal na Východ. Nejprve čistě z vlastní iniciativy, ke konci mandátu už i proto, že o setkání s politikem vyhlášeným obdivnými výroky na adresu diktátorů z Ruska nebo Číny nikdo solidní ani nestál.

Stařec a hoře

Není proto překvapivé, že leitmotivem textů zahraničních komentátorů je odklon Česka od Východu k Západu. Ve skutečnosti jsou ale sdělení titulků o návratu Česka do klubu západního společenství poněkud nespravedlivá. Přestože totiž na Hradě seděl stařec, který se dlouhá léta s maximálním nasazením snažil protlačovat politiku jdoucí na ruku Vladimiru Putinovi a Si Ťin-pchingovi, dominantní proud české politiky nikdy proruský a pročínský nebyl.

Na jednu stranu je tak pravda, že z úst českého prezidenta zazněla na návštěvě Kremlu hrozná slova o likvidaci novinářů a že se Zeman k Putinovi lísal vysloveně nevkusným způsobem. Zároveň ale platí, že největší ruská mise, již si šéf Hradu vytyčil – totiž vítězství Moskvy v tendru na dostavbu Dukovan –, skončila naprostým fiaskem.

Ani prezident přes veškerý odpor k tajné službě a naschvály šéfovi BIS Michalu Koudelkovi nedokázal zabránit zveřejnění důkazů o zapojení Rusů do teroristické akce v muničním skladu ve Vrběticích. Výsledkem nakonec stejně bylo nejen vyloučení Rosatomu z dukovanského tendru, ale také citelné snížení stavů osazenstva ruské ambasády v Praze.

Česko se tak jako druhá země, hned po Satanovi ze Spojených států, ocitlo na seznamu úhlavních nepřátel Moskvy. To určitě není výsledek, za nějž by Putin Zemana pochválil. Ještě menší nadšení pak jistě v Kremlu vyvolala bezpodmínečná podpora Ukrajiny ze strany české vlády (a tentokrát i samotného prezidenta).

Uštvaný Kubera

O moc lepší výsledky nemělo ani Zemanovo nadbíhání Číňanům. Slibované investice za desítky miliard korun zůstaly z drtivé většiny ve stadiu nesplněných snů. A ani ty, které Peking v tuzemsku nakonec přece jen realizoval, nepatřily do oblasti strategických zájmů a končily často neslavně.

Stejně tak Zeman nedokázal zabránit gestu, které pošramotilo postavení Čechů v Číně absolutně nejvíc. Ačkoli prezident neustálým nátlakem uštval až k smrti Jaroslava Kuberu, návštěva šéfa českého Senátu na Tchaj-wanu se přesto uskutečnila. Jen ji absolvoval Kuberův nástupce Miloš Vystrčil. Ani v tomto případě určitě na Hrad nedorazil diplom za věrné služby.

Jinak řečeno, navenek jistě spousta Zemanových výroků i činů působila odpudivě a českým diplomatům na Západě práci neusnadnila. Zároveň se ale ukázalo, že role prezidenta v českém politickém systému naštěstí není tak výrazná, aby i ten největší intrikán dokázal napáchat opravdové škody.