Nová huť, dnešní Liberty Ostrava, byla na přelomu tisíciletí insolventní. Nedokázala splácet závazky z velkého investičního projektu a zároveň dostat nové peníze za provoz. 

Velmi dobře si na to pamatuji, protože jsme tehdy za Restrukturalizační agenturu vládě navrhovali udělat přesně totéž co krátce předtím v nedalekých Vítkovicích. Tedy propojit soudní vyrovnání s věřiteli s mimobilančním provozním financováním tak, aby „nové peníze“ byly chráněny před zahrnutím do majetkové podstaty v případě konkurzu. 

V té době šlo v Česku o velkou novinku, ale v podstatě to byla okopírovaná reorganizace podle amerického konkurzního zákona (vrátil jsem se z USA po pěti letech). Ve Vítkovicích to fungovalo a investice se státu bohatě zaplatila. Jiná věc je, že co vydělal, „prokouřil“ v Českých aeroliniích…

Kdo chce kam

Nová huť ovšem měla na přelomu tisíciletí zahraniční věřitele – bankovní konsorcia vedená Mezinárodní finanční korporací (IFC, součást Světové banky), která financovala „minihuť“. Pro ně byla představa konkurzu podle tehdejšího českého zákona noční můrou, i když měli zastaveno všechno, co leželo, ba i to, co se hýbalo (zásoby). 

Naopak český stát, jakmile by zajistil financování provozu, by byl na koni: výroba by běžela, výplaty v termínu, žádné velké šokové propouštění. Věřitelé udělali, co mohli, aby „vítkovickému řešení“ zabránili, a vláda Miloše Zemana na to, i pod tlakem managementu a odborů z Nové huti, přistoupila – navíc do firmy nalila další peníze. 

To byla velká chyba, jak se záhy ukázalo. I potenciálně dobrá firma se může dostat do situace, kdy ji nikdo nechce ani za korunu, pokud by měl bez patřičného financování převzít celý dluh. Pak nastává prostor pro „hardball“, jak se v restrukturalizační hantýrce říká velmi tvrdému vyjednávání, které se často podobá vydírání. 

Věřitelské konsorcium vedené IFC si samo vybralo zahraničního investora – Lakšmího Mittala, s nímž už udělalo byznys v Kazachstánu. Dodejme, že tamní hutnický a těžařský konglomerát ArcelorMittal Temirtau kazašská vláda před pár dny znárodnila a kazašský prezident Kasym-Žomart Tokajev nazval ArcelorMittal „nejhorším investorem“ od vyhlášení nezávislosti země.

Obchodní model Lakšmího Mittala

Mittalův obchodní model byl jednoduchý: velmi levně koupit ocelárny v krizové situaci (nejlépe od vlády), investovat nezbytné minimum, aby firma začala fungovat, zapojit ji do ocelářského impéria a vydělávat, co se dá. Bylo to možná jednoduché, ale při důsledném provedení velmi úspěšné. Právě tak vyrostl z (původního indického) Ispatu a posléze ArcelorMittalu největší ocelářský konglomerát v dějinách. 

Novou huť koupil za 400 milionů korun, miliardové pohledávky státních věřitelů včetně Konsolidační banky převzal za „pár kaček“ s obrovským diskontem. Ale uznal celý dluh bankovních konsorcií a do centíku jej splatil, o což jim ostatně šlo. Přednost před dalším zájemcem, Třineckými železárnami, dala tehdy vláda (pod tlakem) Lakšmímu s jeho LNM Holdings. 

Za patnáct let vytáhl z hutí podle konzervativních propočtů (na dividendách, vnitropodnikových půjčkách a dalších transakcích) zhruba padesát miliard korun. Famózně výnosná investice.

Po „vydžusování“ přichází Sandžív Gupta

Když svůj ostravský byznys Mittal v roce 2018 prodával (kvůli rozhodnutí Bruselu se musel zbavit „periferních aktiv“, aby si mohl pořídit italskou megahuť Ilva v Tarantu), byl podnik řádně „vydžusovaný“, tedy odborně řečeno „dlouhodobého potenciálu tvorby budoucího volného hotovostního toku pozbavený“. Není divu, že se pro něj našel už jen investor, který se řídil heslem, že i „suchý hadr se dá vyždímat“ – Sandžív Gupta.

Jistěže bylo nutné nabídnout velkolepé přísliby o „zelené oceli“, ale poměřujme je realitou. Český stát Liberty Ostrava na začátku pandemie – sice bez nadšení, ale masivně – podpořil garancí od EGAP, přičemž k tomu došlo po konkurzu financující mrňavé německé banky. Takže EGAP je velkým věřitelem z titulu ručení. Všichni obchodní věřitelé se už dlouho „dekovali“, takže jejich pohledávky s výjimkou „zajatců“, kteří nemohou utéct, jsou malé.

Gupta s Liberty Steel nedělal nic jiného než Lakšmí Mittal, ale neměl to štěstí pro „timing“, kdy se musíte trefit do ekonomického cyklu. Je to příběh sázky na to, že i středoevropská ocelářská aktiva, vzdálená hlubokomořských přístavů s levnou dopravou koksovatelného uhlí a železné rudy, dovedou v konjunktuře vydělat; pokud jsou tedy úrokové sazby velmi nízké a komoditní cyklus příznivý. 

Jak se kalí ocel

Na vrcholu cyklu jsou hutní podniky tiskárnou peněz, ale na jeho spodku krvácíte jako zvíře. Dobrá firma v oboru se pozná podle toho, že má účetní ztráty, ale neprodělává hotovost. Také emisní povolenky nebyly v této kalkulaci srovnatelný náklad. Je velmi dobrou otázkou, kdy přijde oživení na trhu, které by umožnilo splnit to, čemu v posledních zprávách z Liberty Steel Ostrava říkají „optimalizační plán“. 

V Liberty Steel chytře požádali o individuální moratorium (novinku v českém právním řádu) v rámci preventivní restrukturalizace, aby dokázali vyjednat zlepšení podmínek na dodávky energií od dodavatele TAMEH Czech, které jsou z cenového hlediska hodně vysoko. 

Na vysvětlenou je třeba dodat, že Lakšmího manažeři tovární energetiku Nové huti vložili spolu s polskými investory už v roce 2014 do joint-venture podniku Tauron ArcelorMittal Energy Holding (TAMEH) a vybavili ji „hezkými“ cenami. Odběratelem byla huť sama. 

Něco takového děláte jen tehdy, když máte v úmyslu odejít, nevěříte v další budoucnost jádrového byznysu, tedy samotné Nové huti, a hledáte někoho, kdo má míň peněz, ale dostatečnou touhu zbohatnout, aby byl ochoten riskovat vše, i reputaci. Oním ctižádostivým kupcem se stal, jak už víme, náš „Guptaboy“. 

Čím to, že nejsem překvapen.