Ta fronta už je delší než na banány za socialismu. Pěkně pospolu, byť virtuálně, v ní stojí bossové největších firem na světě, kteří žádají své vlády o pomoc. Zatím poslední v téhle řadě stojí Renault, který si na francouzské vládě vyprosil 90procentní záruku za pětimiliardovou krátkodobou úvěrovou linku od převážně francouzských komerčních bank. Slušný výkon na firmu, která na začátku krize hlásila celkem pohodlný šestiměsíční hotovostní polštář.

Není sporu o tom, že by státy měly zdravým firmám, a to nejen těm velkým, pomoci překlenout finanční potíže způsobené epidemickou paralýzou. A netroškařit, protože škody jsou skutečně obrovské. Německý svaz sdružující strojírenské podniky (VDMA), které mají mnohdy jen pár stovek zaměstnanců, ale velmi často se jedná o světové jedničky ve svých tržních nikách, se potýká s poklesem objednávek u 90 procent svých členů, v dubnu byla zakázková kniha meziročně hubenější o 31 procent. V Česku je to podobné; čerstvý index nákupních manažerů ve výrobě se sice zlepšil z dubnových 35,1 na 39,6 (PMI IHS Markit), ale i to je druhé nejhorší číslo za jedenáct let.

Něco za něco

Stále se ale vtírá otázka, jak se vyhnout neoblíbenému dilematu „privatizace zisků a socializace ztrát“ – tedy jak to zařídit, aby na celém tom maléru nevydělali vlastníci na úkor daňových poplatníků.

„Systémově čisté“ byly odklady plateb daní a sociálního pojistného, smysl měl i kurzarbeit. Pomoci může třeba i dočasné snížení dolní sazby DPH či různé nástroje na povzbuzení poptávky po konkrétním zboží či službách. A rozumné mohou být i úvěrové garance à la Renault, které firmám umožní dostat se k levnějším úvěrům. Ostatně většinou jsou něco za něco – v případě Renaultu například půjde o závazek, že nezavře dva závody v severní Francii, kde byla nezaměstnanost už před koronavirem dlouhodobým problémem.

Daleko větší malér by nastal, kdyby se při závěrečném vyúčtování čirou náhodou přišlo na to, že za drápky „korporátu“ zůstal příliš velký kus subvenčního koláče a že nejvíc profitovali vlastníci zachraňovaných firem. Už jen oznámení o masivních nákupech dluhopisů včetně těch firemních povzbudily burzy a například akcie zmiňovaného Renaultu po oznámení vládní garance poskočily o krásných 7,4 procenta.

Narativ o zachraňování „národního pokladu“ se ovšem může snadno pokazit, kdyby se ukázalo, že si vlastníci zachraňovaných podniků nechali vyplatit dividendy – a že tedy miliardy od daňových poplatníků nebyly půjčkou, ale darem. Zejména v zemích, kde lidé nemají peníze v podílových nebo penzijních fondech, ale na mizerně úročených vkladech, nebo kde je vlastnictví velkých podniků uzavřené, by se na to hledělo velmi škaredě. 

Umění zdrženlivosti

Stačí si vzpomenout na vlnu nevole, kterou vyvolala před dvanácti let záchrana bank z veřejných peněz, zvlášť v kombinaci s bonusy vyplácenými bankéřům. Takový kurzarbeit nebo ekologický bonus pro automobilky v kombinaci s plánovanou výplatou dividendy pro jejich vlastníky dovede hnout veřejnosti žlučí úplně stejně. 

Co irituje v Mnichově kvůli BMW, bude spolehlivě štvát i v české kotlině. Nemlaskat za rouškou je nejen znakem dobrého vychování, ale také uměním zdrženlivosti.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Miroslav Zámečník