Dlouhá léta budovaná pověst Česka jako rozpočtově umírněného státu – tedy alespoň na evropské poměry – se zdá být v troskách. Nesnesitelná lehkost, s níž vlády poslední tři roky rozdávají peníze, které ve skutečnosti nemají, pokračuje i s novým ministrem financí. A co hůř, nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo v příštích letech změnit.

Zbyněk Stanjura po nástupu do úřadu sice horko těžko stlačil deficit navržený předchůdkyní Alenou Schillerovou o slibovaných zhruba sto miliard korun, minulý týden po jednání vlády ale oznámil, že kvůli nečekaným výdajům spojeným hlavně s energetickou krizí vrací schodek zpátky na původních 375 miliard korun. Příští rok si podle ministra financí erár bude muset na pokrytí výdajů půjčit dalších 295 miliard.

Aktuální zvýšení sekery ve státních financích je do určité míry ospravedlnitelné. Problém českých veřejných financí je ale mnohem hlubší než jen mimořádné výdaje spojené s válkou na Ukrajině a související problémy. Stamiliardové schodky nezmizí „samy od sebe“ ani v době, kdy už nebude potřeba zachraňovat domácnosti i firmy před ekonomickým kolapsem kvůli extrémně drahým energiím.

Za všechno (ne)může Babiš

O hlavním viníkovi dnešního stavu státního rozpočtu, a především jeho obludně nabobtnalé výdajové strany není pochyb: je jím Andrej Babiš, respektive jeho věrná ministryně financí Alena Schillerová, s drobným, sebevražedným přispěním komunistů a socdem.

Je to svým způsobem paradoxní. Babiš svůj první volební úspěch v roce 2013 postavil do značné míry na kritice plýtvání státními penězi; cílil hlavně na pravicové voliče. Ještě jako ministr financí se chlubil svou šetrností hraničící s lakotou, díky níž se mu podařilo dostat rozpočet dokonce do plusu.

Postupně ale dospěl k názoru, že mnohem výhodnější než v pravé části spektra je lovit voliče nalevo, případně mezi penzisty. Nejenže je to intelektuálně pohodlnější, permanentní předvolební kampaň v podobě zvyšování důchodů nebo platů státních zaměstnanců navíc Babiše nic nestála – financoval ji erár. Jako pre­miér proto ukázal štědřejší tvář a zvyšoval penze a platy státních zaměstnanců nad možnosti veřejných financí.

Po osmi letech ve vládě tak Andrej Babiš předával dnešnímu kabinetu rozpočet s výdaji bezmála o 700 miliard vyššími, než s jakými jej jako ministr financí přebíral.

Bez viny ale rozhodně není ani Zbyněk Stanjura, potažmo jeho domovská ODS. Ta sice kritizovala rozmařilé utrácení, k nerovnováze státních financí ale přispěla oslabením příjmů eráru, když pomohla vládnímu hnutí ANO prohlasovat snižování některých daní. O kolik kvůli tomu erár přišel na příjmech?

Spočítala to například Národní ekonomická rada vlády (NERV). „Na příjmové straně se jedná zejména o značnou redukci zdanění příjmů fyzických osob (zhruba 120 miliard korun) a zrušení daně z nabytí nemovitých věcí (třináct až čtrnáct miliard korun),“ píší poradci z NERV v analýze neudržitelnosti českého státního rozpočtu. Pro obě opatření přitom hlasovala právě i ODS.

Výsledkem nerozvážné fiskální politiky je stav, kde příjmy nepokryjí ani ty státní výdaje, které erár musí platit ze zákona. Podle NERV takzvaný strukturální deficit veřejných rozpočtů dosahuje asi tří procent HDP. Zjednodušeně řečeno to znamená, že i kdyby nebyla válka a s ní spojená krize, chybělo by eráru k „červené nule“ pořád asi 220 miliard korun.

Spořit neumíme

Návrat k odpovědnému hospodaření se státními penězi byl jedním z hlavních předvolebních slibů koalice Spolu a bezesporu jí významně pomohl do Strakovy akademie. O to větší je dnes rozčarování jejích voličů z výkonů nového ministra financí. Nejenže vůbec nemůže být řeč o stlačení deficitů do dříve obvyklých mezí, alespoň na dvouciferné hodnoty. Vláda se chce se svým funkčním obdobím loučit rozpočtovým schodkem 260 miliard.

Ukazuje se, že pravdu měli skeptici, kteří nevěřili slibům o fiskální obrodě už loni před volbami. Mnoho ekonomů varovalo, že pokud Spolu netají nějaký zázračný recept, je program koalice v oblasti veřejných financí spíš zbožným přáním. Zvyšování příjmů, tedy daní, v něm bylo tabu. Vyrovnat hospodaření mělo neurčité zeštíhlení a zefektivnění státu.

Zázračný recept ovšem ani za deset měsíců ve funkci Stanjura z rukávu nevytáhl. Poměrně dobrou ilustrací bezzubosti a nedostatku odvahy vlády při snaze ušetřit je návrh na zrušení státní podpory stavebního spoření. Neurčité úvahy o tomto škrtu, který měl výdaje rozpočtu snížit o pouhých pět miliard, zazněly z vlády letos v srpnu. Po vlně kritiky ale debata utichla, a dodnes tak není jasné, jak to se „stavebkem“ nakonec dopadne. O tom, že by si vláda troufla na bolestnější škrty, o změnách zákonů nutných ke snížení mandatorních výdajů rozpočtu ani nemluvě, lze jistě s úspěchem pochybovat.

Schopnostem vlády pomoci rozpočtu výhradně takovými opatřeními, která nepocítí lidé v peněženkách, tak nevěří už ani její vlastní poradní orgán. NERV poprvé nadhodil ke zvážení posílení příjmů už letos v červnu. Podzimní zhodnocení situace bylo ještě ostřejší. Podle šéfa NERV Mojmíra Hampla je zvýšení daní v podstatě nevyhnutelné. V opačném případě se vydáme řeckou cestou státního bankrotu.

Nejen poradci z NERV, ale i valná část ekonomů tak dnes už neřeší ani tak otázku, jestli bude potřeba kvůli stabilizaci veřejných financí zvyšovat daně, jako spíš u kterých to bude nejméně škodlivé a bolestivé.

Recepty se pohybují na škále od spíš parametrických změn až po návrhy na hlubší reformu celého českého daňového systému. Odkud hrozí peněženkám Čechů ze strany berních úředníků největší nebezpečí?

Superhrubá mzdo, vrať se

Patrně nejčastěji asi Zbyněk Stanjura slyší radu, aby uznal chybu ODS z roku 2020, zařadil zpátečku a vrátil se k výpočtu příjmové daně fyzických osob ze superhrubé mzdy. Do rozpočtu by se tím vrátilo přes sto miliard korun, což by řešilo skoro polovinu problému se strukturálním deficitem.

Zároveň se ale takové řešení jeví z hlediska postojů dnešní vlády jako velmi málo pravděpodobné. Na změně výpočtu daně z příjmů vydělali nejméně vydělávající řádově stokoruny a vysokopříjmoví tisícovky měsíčně. Návrat do stavu před rok 2021 by tak pocítily čtyři miliony lidí velmi bolestně. Navíc si lze jen těžko představit flagrantnější porušení předvolebních slibů především ODS a potažmo koalice Spolu.

Prakticky totéž platí o další často navrhované možnosti posílení příjmů státu, a to prostřednictvím výběru více peněz od živnostníků. Více rovnostářsky smýšlející ekonomové, ale také odboráři už léta upozorňují na nerovnováhu mezi odvody zaměstnanců a OSVČ. Díky poměrně benevolentně nastaveným výdajovým paušálům totiž ičař odvádí na daních a sociálním a zdravotním pojištění výrazně méně než zaměstnanec se stejným hrubým příjmem. Problém ještě prohlubuje rozšířená praxe mnoha firem, které nastavení systému využívají k zaměstnávání lidí na švarcsystém.

Kolik by větší zdanění OSVČ přineslo státu? Think-tank České priority v polovině října vydal analýzu s výpočty různých alternativ rozpočtové konsolidace. Nechybí mezi nimi ani návrh, jak na švarcsystém. Ekonomové z think-tanku tvrdí, že i poměrně konzervativní postup by přinesl slušné výsledky.

Pokud by ministerstvo financí snížilo paušály z šedesáti na dvacet procent jen zhruba 270 tisícům živnostníků v sektoru služeb, kde je zaměstnávání „na IČO“ nejčastější, přineslo by to nejen zásadně nižší motivaci obcházet zákoník práce formou švarcsystému, ale také nové příjmy pro státní kasu ve výši asi dvaceti miliard korun.

Ani zásadní „vyšlápnutí“ na živnostníky se ale nejspíš od dnešního kabinetu nedá očekávat. Řešit problémy státního rozpočtu na úkor velké části vlastního elektorátu bude chtít ministr občanských demokratů asi také až v případě té nejvyšší nouze.

Máš dům? Plať!

Jedním z favoritů na zvýšení jsou tak patrně majetkové či nepřímé daně. Jejich navýšení nám ostatně jako zdroj nových příjmů pro erár doporučuje dlouhodobě ve svých pravidelných analýzách například OECD. Hlavní důvod? Na rozdíl od zdanění příjmů není daň z majetku demotivující na trhu práce.

Prostor pro zvýšení majetkových daní vyplývá i z mezinárodního srovnání. „Majetkové daně jsou u nás zanedbatelné, Česko je v jejich výši poslední mezi zeměmi OECD. Zatímco u nás tvoří majetkové daně 0,2 procenta HDP, průměr v zemích OECD je 1,8 procenta HDP,“ upozorňuje ve své analýze think-tank České priority.

Jako příklad uvádí srovnání se sousedním Německem. Pokud bychom dorovnali majetkové daně na stejnou úroveň, přineslo by to státu navíc přes šedesát miliard korun ročně.

Největší prostor pro úpravy vidí ekonomové u daně z nemovitých věcí. Ta v Česku loni vynesla necelých dvanáct miliard korun, které plynuly do obecních rozpočtů. „Dohnání německého inkasa 1,3 procenta HDP skrze tuto daň by znamenalo její plošné zvýšení 6,5krát. Majitel bytu v Praze-Jinonicích o rozloze sedmdesát metrů čtverečních by tak místo současných 840 korun ročně platil 5460 korun,“ naznačuje možnosti a dopady zvýšení nemovitostní daně analýza Českých priorit.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Kromě zacílení na majetkové daně OECD doporučuje Česku také změnit dnešní systém sazeb daně z přidané hodnoty. V Česku aktuálně existují tři sazby – základní a dvě snížené. Po­dle ekonomů z OECD by stálo za zvážení počet sazeb snížit a sníženou sazbu uplatňovat jen na skutečně „sociální“ zboží – tedy třeba na potraviny. Naopak například pohostinství a další služby by se měly přesunout do sazby základní.

Asi nelze očekávat, že by vláda označující se za středopravicovou využila „rezervy“ ve výši majetkových daní nebo DPH v této maximalistické variantě. Určité skromnější navýšení ale vyloučit nelze – tím spíš, že by bylo i poměrně slušně obhajitelné.

Stejně tak by pravicově smýšlející voliči zřejmě byli ochotní skousnout posílení příjmů rozpočtu prostřednictvím obnovení spoluúčasti ve zdravotnictví. Zavedení regulačních poplatků v roce 2008 přineslo eráru na deset miliard korun. Při dnešní velikosti zdravotnického systému by stejný krok podle Českých priorit rozpočtu přinesl ještě víc – asi dvacet miliard korun.

Zpackaná válečná daň

Všechny výše nastíněné cesty ke konsolidaci státního rozpočtu (i jakoukoli umírněnou kombinaci jednotlivých opatření) nicméně ministr financí odmítá. Posílit příjmy cestou vyšších daní se vláda zatím odhodlala pouze v jediném případě – formou daně z neočekávaných zisků energetických firem a bank. Přestože i ta má své odpůrce, pro velkou část ekonomů i voličů koalice je jako výjimečný nástroj ve výjimečné době akceptovatelná. V nějaké podobě se navíc připravuje nejen u nás, ale i v dalších evropských zemích.

Jako vhodnou cestu, jak dosypat v mimořádné době peníze do eráru, ji vládě doporučil i NERV. Jak poradci uvedli v analýze, zavedení windfall tax je „z hlediska celospolečenského v dané chvíli zřejmě nejméně distorzní a také nejméně bolestné, pokud jej porovnáme se všemi dalšími myslitelnými alternativami zvýšení příjmů veřejných rozpočtů v krátkém období“.

Pro záměr zdanit firmy, které vydělaly na energetické krizi, měl tedy kabinet poměrně širokou podporu. I tu ale dokázal nakonec promarnit. Už při vymýšlení parametrů daně kvůli neuváženým výrokům do médií hýbal ministr financí i někteří jeho kolegové cenami akcií potenciálně zdaněných firem.

Vrchol přišel minulý týden, když pirátka Olga Richterová nebo lidovec Marian Jurečka vypustili do světa informaci, že v koalici panuje shoda na zavedení wind­fall tax také na zisky z letošního roku. Snaha o retroaktivní zvýšení daní sklidila opovržení i u dosavadních fanoušků mimořádné daně.

Ministr financí sice o den později, ve středu, po jednání vlády ujistil energetiky a finančníky, že jim šedesát procent „nezaslouženého“ zisku sebere až příští rok, ale na zahlazení škod už bylo pozdě. Pozorovatel se navíc nemohl ubránit déjà vu: přesně takové komunikační zmatky předváděla minulá vláda během pandemie a dnešní ministři se za to svým předchůdcům vysmívali. 

220 mld. korun činí strukturální deficit českého státního rozpočtu bez vlivů ekonomického cyklu.

120 mld. korun na příjmech by přineslo vrácení superhrubé mzdy do stavu před rokem 2021.

60 mld. korun by rozpočtu přineslo zvýšení majetkových daní na evropský průměr.

20 mld. korun nových příjmů lze najít vrácením regulačních poplatků do zdravotnictví.

20 mld. korun i více by mohlo přinést omezení paušálů pro OSVČ díky omezení švarcsystému.