Odpůrci východního směřování Česka si vedle odhalení teroristického útoku ve Vrběticích připsali minulý týden ještě dva skalpy. Debata o očkování neschváleným Sputnikem V de facto skončila a totéž lze říct o účasti Ruska v tendru na dostavbu Dukovan.

Samozřejmě nelze podceňovat sílu hlavního kremelského lobbisty v Česku Miloše Zemana, ale diskvalifikace uchazeče tlačeného částí tuzemské politiky má potenciál uvolnit napětí a poskytnout prostor pro přehodnocení nejen tendru, ale smysluplnosti celé jaderné budoucnosti Česka.

Nekritická víra v budoucí Dukovany a snaha prosadit, aby je za každou cenu stavěl favorizovaný uchazeč, totiž v posledních letech už v zárodku zabíjely veškeré debaty o rozumných alternativách pro případ, že žádné budoucí Dukovany nebudou.

Obnovitelné zdroje Česko asi nespasí, mohly by však sehrát mnohem významnější roli, kdyby jim ministerstvo průmyslu pod vlivem Hradu nestavělo do cesty nesmyslné překážky. Jak v minulém vydání týdeníku Hrot upozornil „uhlobaron“ Petr Paukner, na rozdíl od okolních zemí u nás chybějí třeba kapacitní platby pro uhelné elektrárny, které by v případech nepříznivého počasí dokázaly výrobu z obnovitelných zdrojů nahradit.

Pro masivní výrobu elektřiny z (ruského) plynu chybí prakticky jakékoliv analýzy. Jde sice o řešení na přechodnou dobu, ale třeba se v řádu deseti dvaceti let podaří dotáhnout do konce vývoj ekonomicky výhodnějších malých modulárních reaktorů.

Chybí také schopnost přiznat si, že bychom se mohli někdy v budoucnu stát prostě importérem elektřiny ze zemí, které mají příhodnější podmínky pro její výrobu, a s touto strategií počítat.

Všechny tyto otázky si měl stát položit už dávno, doba jim však nepřála. Nyní je šance to změnit.