Znepřátelit si miliardu a čtyři sta milionů Číňanů není jen tak. Nedosti na tom: předsedovi horní komory malé středoevropské země s deseti miliony obyvatel, jejíž podíl na celosvětovém HDP začíná nevelkým číslem za desetinnou čárkou, hrozí čínský ministr zahraničí Wang I, že za svoje „krátkozraké chování a politický oportunismus zaplatí vysokou cenu“. Jak k tomu chudák Miloš Vystrčil svojí cestou na Tchaj-wan přijde? A jak se to tak stane, že šéf diplomacie nejlidnatější země planety a druhé nejsilnější světové ekonomiky reaguje tak vztekle na návštěvu ostrova, který pod jurisdikcí čínských komunistů nikdy nebyl ani deset pikosekund? 

Opium za čaj? Ne, díky

Čína byla po většinu svých dějin největší ekonomikou na světě. Jediné delší období, kdy tohle neplatilo, je shodou okolností právě těch posledních 180 let. Pancéřovanými kanony vybavené lodě britského královského námořnictva připlouvající v roce 1839 do delty Perlové řeky měly nekonečnou technologickou převahu oproti čínským válečným džunkám. Důvodem konfliktu byl „čínský protekcionismus“: tady jsou ty uvozovky na místě, protože kamenem úrazu byl ve skutečnosti problém, který „Západ“ trápil už od dob Říma – jak vyrovnat schodky v obchodě s Čínou, která za svůj vysoce ceněný čaj, hedvábí nebo porcelán požadovala platby ve stříbře, neboť nabídka evropského zboží je nijak neuchvacovala.

Stříbro měli Španělé díky ohromným nalezištím v dnešní Bolívii a Mexiku, ale nikoli Britové z Východoindické společnosti, kteří ovšem našli artikl, který obchodní bilanci srovnával – opium. Čínské úřady sice o legalizaci opia uvažovaly, ale nakonec obchod a distribuci zakázaly pod trestem smrti, zásoby zabavili a konflikt s Británií byl na světě. Eskalaci obchodního sporu s Velkou Británií, tehdejším technologickým lídrem, v otevřený konflikt nemohlo čínské císařství, jehož poslední mandžuská dynastie byla už dávno za zenitem, ani náhodou ustát. Následovaly nejen prohrané bitvy, ale i série „nerovných smluv“ a rozebírání čínského území. 

Nakonec nejvíc území zabrali Japonci – včetně Tchaj-wanu, který byl půl století pod jejich správou, a pod čínskou jurisdikci přešel až po kapitulaci Japonska v roce 1945. Čínská vláda generalissima Čankajška se evakuovala na Tchaj-wan po prohrané válce s čínskými komunisty v roce 1949, a oficiálně si dodnes Tchaj-wan říká Republic of China. Tak se stalo, že jak režim v Pekingu, tak v Tchaj-peji mohl zároveň držet politiku „jedné Číny“. Pouze názor na to, kdo je vzbouřenec, byl zcela asymetrický. 

Potichu a klacek v ruce

Potíž by byla, kdyby vznikly Číny dvě, a svět by začal uznávat obě. Miloš Vystrčil sice nic takového neudělal, ale už jen samotný fakt, že českou delegaci vede druhý nejvýše postavený člověk ve státě, přivádí Peking do varu a k volbě diplomaticky zcela nevhodného slovníku. 

Mohlo to dopadnout ještě hůř, kdyby místo překročených nepřekročitelných červených čar (existence samostatného a suverénního Tchaj-wanu) začal Wang I mluvit o tom, že situace vyžaduje „zabít slepici pro výstrahu opicím“. Ani základní motto dobové zahraniční politiky Spojených států na prahu 20. století uplatňované tehdejším prezidentem Theodorem Rooseveltem by nebylo uklidňující: „Mluvte tiše a držte v ruce velký klacek“.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Miroslav Zámečník