Přesně to potkalo soudce Nejvyššího správního soudu Michala Mazance, který rozhodoval spor jisté – již dospělé a konspiračně smýšlející – středoškolačky s ministerstvem zdravotnictví, jež jí zakázalo chodit do školy.

Nejdřív se Mazanec vypořádal s argumenty dotyčné žákyně, která tvrdila, že pandemie „je globální podvod, virus byl uměle vytvořen“ a státu jde jen o likvidaci demokracie, a to v situaci, kdy se na nebezpečnosti viru neshodnou ani odborníci, takže se jedná o ideologii, a nikoli o „vědecký fakt“. Na to Mazanec poznamenal, že „naprostá shoda“ je ve vědě vyloučena, tudíž by podle argumentace žákyně nemohla ve světě „existovat žádná skutečnost“.

Ta však „dle běžné zkušenosti“ existuje a uznávají ji i všechny filozofické školy, „snad krom radikálního ontologického solipsismu“, na který „však soud odmítá přistoupit, protože pak by na světě existoval jen soudce zpravodaj této věci, který by toto rozhodnutí psal sám pro sebe“.

Tím byla filozofická rovina popíraččiny argumentace vyvrácena, jenže pořád tu zbývalo ono od základu špatné ministerské opatření, a Mazancovi nezbylo než konstatovat, že Nejvyšší správní soud nemůže připustit, aby se ministr zdravotnictví stal „osobou obdobnou římskému diktátorovi s rozsáhlou možností regulovat lidské chování, která nemá oporu v právu“. Jinak řečeno, ve sporu uspěla naštvaná žákyně, a nám nezbývá než uznat, že ve světě, ve kterém mají konspirátoři na rozdíl od státu pravdu, musejí soudci filozofovat.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.