Češi patří k nejčastějším „sudičům“ v Evropě. Jenže víra, že soud pokaždé všechno napraví, srovná a všichni po rozsudku prožijí katarzi, je nebezpečná a hodně naivní; stejně jako prosazování spravedlnosti za každou cenu. Nejzajímavější právní kratochvílí letošního léta se bezesporu stala tragikomická twitterová ofenziva advokáta Petra Němce, což mimochodem není žádný „no name“, ale kandidát do vedení České advokátní komory a člověk, který svými žalobami pomohl v minulosti prosadit zlidštění exekucí. Všechno to začalo tím, že na Twitter kdosi (má právě osm sledujících) napsal v reakci na jeden z hoaxů tvrdících, že Piráti zdaní „nadměrnou produkci uhlíku“, následující – hloupou a agresivní – reakci: „Piráti mají viset, vždy se věšeli, tak proč tento zvyk nedodržet. Jsou tak zlodějsky levicoví, že i Jakeš byl vedle nich napravo.“ Advokát Němec poté oznámil, že bude „podávat TO“, tedy trestní oznámení, což později doplnil vysvětlením, že šlo o výzvu „vraždit lidi“ a že „šíření nenávisti není svoboda slova“.

Tento naprostý nedostatek nadhledu a představivosti se nesetkal úplně s pochopením a zarazil i známé právníky. „Pane kolego, to je přeci nadsázka. Asi jako ten vtip, jaký je rozdíl mezi přejetým advokátem a přejetým skunkem? Před skunkem jsou brzdné stopy…,“ napsal na Twitteru ústavní soudce David Uhlíř a dodal, že to přece „není výzva k vraždění advokátů motorovými vozidly“. Němce to ale neodradilo a „TO“ podal. Kdosi následně vytvořil další „mem“, který se tvářil jako pirátský volební plakát, ovšem tentokrát na něm byla fotka advokáta Němce a slib: „Když si z nás budete dělat srandu, podáme na vás trestní oznámení.“ Bylo to docela vtipné, a tak mem začala šířit řada lidí, včetně lidoveckého europoslance Tomáše Zdechovského. „TO“ se tentokrát neurodilo, ovšem Němec na Zdechovského podal alespoň civilní žalobu, což doprovodil vysvětlením, že nelze tolerovat, aby koalice Spolu „vytvářela v rámci své předvolební kampaně dezinformace a kradla fotografie lidí“.

Jak Němcovy „TO“ a žaloby dopadnou, není nakonec příliš důležité a nejde ani o samotného advokáta Němce, ale o to, co nám jeho jednání říká o nás samotných.

Co Čech, to „sudič“

Autor těchto řádků byl díky své profesi svědkem stovek soudních jednání a rozsudků. Některé byly skvělé, jiskřivé a spravedlnosti skutečně daly průchod, jiné nestály za nic. Toho dobrého bylo určitě víc než toho špatného, ale poučení z toho plyne stejně jen jedno – jít k soudu je až ta úplně poslední možnost, protože nevíte, na koho a na co narazíte a jestli se zrovna váš případ nepotáhne příštích dvacet let a vy v něm neutopíte víru ve zdravý rozum, vnitřní klid a nádavkem všechny své peníze.

Pravda ale také je, že „souzení se“ je český národní sport, tedy alespoň pokud vycházíme z mezinárodního srovnání, které pravidelně publikuje Komise pro efektivitu justice při Radě Evropy (CEPEJ). Z poslední zprávy (data pocházejí z roku 2018) plyne, že Češi vedou ročně v přepočtu na sto tisíc obyvatel 3300 občanskoprávních a obchodních sporů, což je skoro čtyřikrát víc než Rakušané (900) a zhruba o polovinu víc než Slováci (2300), přičemž z 42 hodnocených zemí jsme skončili na krásném devátém místě.

Pořád to ale jsou jen čísla; realita je mnohem výmluvnější. Není nad to, být očitým svědkem naprosto zbytečného sporu, který se před soudem nikdy neměl ocitnout – například žaloby šachisty na jeho oddíl kvůli tomu, že ho údajným nasazováním proti slabým soupeřům připravil o ELO body (soud ji zamítl, když dospěl k závěru, že do žebříčku šachistů nemá co zasahovat), nebo deset let se táhnoucí sousedské pře dvou starých pánů, kteří si vyčítali snad úplně všechno na světě, od zfalšované závěti přes rafinované urážky otištěné v lokálních novinách až po to, kdo koho „praštil dřevákem do obličeje“ (výsledek sporu autor tohoto článku nezná, protože mu scházela trpělivost na něj dalších deset let čekat).

Skutečné poznání, že tu soudy nejsou od toho, aby léčily svět, ale přišlo uprostřed jednoho soudního jednání, kdy se k autorovi tohoto textu naklonil z přední lavice žalobce – otec chlapce, který sedm let předtím zemřel při dopravní nehodě – a ukázal mu (naštěstí malou) fotku bezhlavého lidského těla, ze kterého lezla střeva a čouhala polámaná žebra, což doprovodil komentářem: „To je můj syn.“ Nic jiného než vzpomínání a souzení v té době už neměl, a když nakonec nějaké odškodnění vysoudil (bral ho jako pomstu pro ty, kteří budou platit), žádná velká radost z něho nesálala, protože žil jen náhražku skutečného života.

Chvála důslednosti

Jsou samozřejmě případy, kdy soudit se „až do roztrhání těla“ je zcela namístě a něco důležitého – například zmíněné „Němcovy“ exekuce – je prostě třeba soudy za každou cenu protlačit. V této zvláštní disciplíně vždycky vynikal a stále vyniká Lubomír Müller, advokát, který byl v sedmdesátých letech vyhozen ze školy a odsouzen na půl roku do vězení jen za to, že patřil k svědkům Jehovovým. Po pádu komunismu si dodělal práva a začal vymáhat spravedlnost – často pro ty, kteří byli postiženi podobně jako on. Počínal si při tom neobyčejně metodicky a zcela důsledně. Nižší soudy jeho žalobám často nevyhověly, a tak obvykle končil úplně „nahoře“, díky čemuž dosáhl zcela ojedinělé bilance – Ústavní soud mu dal za pravdu v desítkách, a Nejvyšší dokonce ve stovkách případů.

V některých jeho věcech šlo o hodně, jindy vlastně o docela málo: jednomu souvěrci například vysoudil v padesátých letech zabavený gramofon a desky s kázáními, jisté ženě pak korunu k důchodu za to, že před rokem 1989 strávila dva dny ve vazbě (Česká správa sociálního zabezpečení musela následně změnit interní pravidla a začít přiznávat kompenzace k důchodu nejen za celé měsíce strávené v komunistickém vězení, nýbrž i za jednotlivé dny). „Když někdo něco ukradne, má to vrátit, byť by to byla maličkost. Když někdo způsobí škodu, má ji nahradit, byť by byla nepatrná. Když má úřad stanovený termín na vydání rozhodnutí, má ho vydat včas; pokud to neudělá, dopouští se nesprávného úředního postupu, což by mělo být kompenzováno. Nejde o tu částku, ale o právní princip,“ shrnul před časem autorovi tohoto článku svůj pohled na svět. Tak absolutní zaujetí pro spravedlnost působí snad až nelidsky, ovšem člověk jaksi (skoro) vždycky cítil, že to má nějaký smysl, protože šlo o nápravu starých křivd a snahu přimět stát, aby uznal chybu.

Dodejme, že v Müllerových případech byl vždy někdo skutečně poškozen a on sám v nich nefiguroval, což je oproti výše zmíněné právní smršti advokáta Němce příjemná změna.

Chudák Rychlonožka

Vraťme se ještě na chvíli k „TO“ a žalobám advokáta Němce. Svět, ve kterém by se stíhaly hloupé emotivní výlevy o věšení toho, kdo nás zrovna štve, by nebyl moc k žití. Každý, kdo by v něm pronesl jednu z ustálených českých frází o tom, že někoho zabije, uškrtí, přetrhne, kopne někam či pověsí za cosi do průvanu, by se musel v takové chvíli ohlédnout přes rameno a podívat se, jestli tam řečený advokát nestojí. Zkuste se jen začíst do literatury a zjistíte, že je podobných planých brachiálních hrozeb plná, když dokonce i chudák Rychlonožka z klubu Rychlých šípů svolával na všechny okolo nejen „tisíc šejtanů“, ale také „mor, choleru a neštovice, najmě pak zánět středního ucha“, přičemž z čistě policejního hlediska není – v dnešních pandemických časech – vůbec jisté, jestli to náhodou nebyla vážněji míněná hrozba než výše popsané žvanění o věšení a Pirátech.

Normální lidskou dohodou mohl samozřejmě skončit i spor se Zdechovským o šíření Němcovy fotky. Němec to koneckonců sám nabízel a stanovil si podmínku, že se politik omluví a pošle pět tisíc korun na charitu. Oboje se poté skutečně stalo, ovšem žaloba stejně přišla, což lze tedy pochopit jen s největším sebezapřením.

Stačí si vybrat

Na závěr malý historický exkurz. Lidé bez nadhledu a lidé s nadhledem existovali už za císaře pána a za Masaryka. K první sortě patřil novinář Národních listů – a poručík v záloze – Cyril Žďárský, kterého se v červenci 1911 smrtelně dotkl jeden z fejetonů Josefa Svatopluka Machara. Básník v něm psal o tom, jak mladší generace mladočechů převzala od svých předchůdců stranické Národní listy a noviny vzápětí začaly vychvalovat nové vedení. Machar se s tím dle svého zvyku moc nemazal a dotyčné redaktory nazval „koupenými otroky“, přidal cosi o „všivých“ penězích a doporučil jim, aby si naplili do očí. „Koupeným otrokům“ se to asi moc nelíbilo, ovšem prapor listu zdvihl pouze Žďárský – byť se ho vzhledem k tomu, že psal o zahraniční politice, urážky naprosto netýkaly – a poslal ke dveřím básníkova bytu uprostřed noci dva sekundanty. Souboje byly už tehdy naprostým anachronismem, a tak se Žďárský v očích veřejnosti stal obyčejným pitomcem. Machar výzvu logicky odmítl a Žďárský ho zažaloval. Jeho chyba: Macharův advokát o něm v soudní síni mluvil jako o „bezvýznamné nule“, Žďárský spor na celé čáře prohrál, a ještě musel sledovat, jak básníkovi provolávají před budovou soudu slávu stovky příznivců.

Druhý případ – spor feministky, národněsocialistické (strana Edvarda Beneše) političky Fráni Zemínové, se skvělým prvorepublikovým fejetonistou Karlem Horkým, který měl naopak blízko k ultrapravici, a dokonce kandidoval za fašizující Národní ligu – směřoval rovněž ke konfrontaci. Důvodem byl Horkého fejeton „Zvukový drdol“, ve kterém dost neuctivě líčil, jak během protestů proti promítání německých zvukových filmů (září 1930) Zemínová řvala, až málem spadla Praha. Političku v něm představil coby demagogickou křiklounku, nazýval ji „krasořečnicí“ a „velhubou“, jejíž „tuří orgán“ rozechvěl zdi domů a vytloukl okna: Tuří hlas stoupal, „její svetr se šířil, její postava rostla“, hlas „ještě více zaburácel a drdol se chvěl – zkrátka, vůdčí slovanský zvukový drdol“. Zemínová za to dala Horkého k soudu, tam se ale oba velmi rychle usmířili. Zemínová odvolala žalobu a netrvala na tom, aby Horký cokoli odvolával, ten na oplátku vydal čestné prohlášení: „Článek tento jsem mínil jako politickou satiru a nechtěl jsem snížit poslance paní Františku Zemínovou na její cti a vážnosti a zlehčiti ji ve veřejném mínění, poněvadž jí nemohu nic nečestného vytýkati.“

Když pár let poté nastoupil Hitler k moci, začal se Horký od krajní pravice odklánět, a dokonce hledal cestu k nenáviděnému Benešovi. Po Mnichovu mohl konečně triumfovat, ale místo toho varoval před „pudem opic“ a „plamennou nenávistí“. Zemínová se sice dovedla poprat v parlamentu a na adresu Vatikánu křičet „když bude papežská stolice příliš tvrdá, dáme jí šaratici“, zároveň to ale byla statečná žena, za což si po komunistickém převratu odseděla jedenáct let.

Otázka zní: Komu byste raději podali ruku – „duelantovi“ Žďárskému, nebo Zemínové s Horkým?

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.