Segregace neočkovaných končí. Nejvyšší správní soud minulý týden rozhodl o nezákonnosti omezení přístupu ne­očkovaných do restaurací.

Dal přitom sice vládě týden na uvedení nařízení do souladu se zákonem, ale Fialův kabinet rezignoval a dělení občanů na očkované a neočkované odpískal. Premiér Petr Fiala sice prohlašoval, že to měla vláda stejně v plánu a soud to jen urychlil, moc věrohodně to ale po půldenním vyjadřování ministra a ministerských expertů k soudnímu verdiktu nevypadá.

Fialovi lze přičíst k dobru, že se k věci postavil čelem a nepřipustil pokračování praktik minulé vlády, která jedno nezákonné opatření nahrazovala jiným nezákonným opatřením a vůbec ji to netrápilo. Nicméně to je trochu málo. Zvláště když si vládní koalice souběžně prosadila prodloužení platnosti pandemického zákona a jeho významné rozšíření, které umožňuje se příštím soudům do značné míry vyhnout.

Donutit nelze

Soudce Petr Mikeš kabinetu nedal příliš prostoru. Konstatoval sice, že očkovaní a neočkovaní nejsou ve stejném postavení, pokud se chce stát chránit před přetížením zdravotnických zařízení, nicméně omezovat práva zdravých neočkovaných lidí s účelem donutit je k očkování, které je dobrovolné, nelze.

V situaci, kdy je zřejmé, že přetížení nemocnic nehrozí a vzhledem ke zkušenostem zemí, které mají vlnu omikronu prakticky za sebou, ani v dohledné době hrozit nebude, kabinetu nic moc jiného než kapitulace nezbývalo.

O to hloupěji však nyní vypadá zarputilost, s níž vládní koalice prosadila po nočních maratonech ve zkráceném řízení novelu pandemického zákona, kterou skutečně nepotřebuje a která dává vládní administrativě právo omezovat občanské svobody v míře značně nezdravé.

Existují situace, kdy i demokratická společnost musí podstoupit masivní omezení v zájmu života, zdraví či majetku. Ale má k tomu docházet opravdu v kritických okamžicích a jen v nejnutnější míře a po co nejkratší dobu. A zároveň při setrvalém vyhodnocování, zda hrozící nebezpečí skutečně opravňuje k takovým restrikcím. K tomu dobře slouží nouzový stav, který vyžaduje participaci parlamentu.

Osobní odpovědnost

Je tristní, když obhájcem tohoto principu je ve Sněmovně Andrej Babiš, který to podle nesčetných rozhodnutí soudů dělal dva roky. A s ním Tomio Okamura označovaný za extremistu.

Navíc situace není vážná a to, co se děje a hrozí v dohledné budoucnosti, žádné takové restrikce nevyžaduje. Vláda tak sama dobrovolně prosazením velmi kontroverzní právní normy likviduje svůj vlastní politický kapitál, protože celý tento příběh úkorně vnímají z velké části právě voliči vládních stran, jimž je princip osobní odpovědnosti za vlastní zdraví zcela přirozený. Že kabinet takto kopíruje politický mainstream za Šumavou, na tom všem nic nemění.