Augusta Braunerová zemřela v Paříži 18. října 1890. Převoz těla do Prahy by byl obtížný, a nebožka si to navíc přála, proto byly pozůstatky zpopelněny a její dvě dcery poté urnu – vloženou do krabice na klobouky – dopravily vlakem do Prahy. Tady pohřeb, naplánovaný na 25. října, vzbudil mimořádný rozruch. Nešlo jen o to, že zvěčnělá filantropka byla členkou jedné z „nejlepších“ pražských rodin (vdova po politikovi Františku Augustu Braunerovi, matka malířky Zdenky Braunerové a univerzitního profesora chemie Bohuslava Braunera), ale hlavně o obsah krabice na klobouky: katolická církev kremaci nedovolovala a od pohanských dob se takový pohřeb v Praze nekonal.

Braunerová byla zbožná katolička, která pravidelně přispívala na stavbu kostelů, a tak se rodina pokusila přimět církev k ústupkům. Ta však neustoupila ani o píď a pomoci – jak napsala historička Milena Lenderová – odmítl i arcibiskup František Schönborn, se kterým se zemřelá osobně znala. Urna s popelem nesměla podle Národních listů „býti do kostela převezena“ a církev odepřela zesnulé „veškery pohřební obřady“. Vyšehradský kanovník Kavka vykropil pouze rodinnou hrobku na Vyšehradě, ovšem urnu s popelem nikoli, „pomodlil se a odešel“. Pohřební řeč držel známý vlastenec (a propagátor pohřbů žehem) Vojta Náprstek. Nebyl nijak přehnaně útočný, přesto církev náležitě zkritizoval a dodal, že „naše kanoucí slzy jsou zajisté nejposvátnějším pokropením rakve“.

Konzervativní katolický deník Čech si to s ním za to – v článku „První česká matka po smrti upálena“ – vyřídil. Spalování mrtvol označil za „opičení se po cizině“, postěžoval si, že „naše intelligence nasycuje se mlátem Rousseauovské a Schopenhaurovské filosofi e“, a pak se pustil jmenovitě do Náprstka: „Jedním výkvětem atheistické, cizácké kultury je též upalování mrtvol, koníček to starého zednáře Vojty Fingerhuta, který sice počeštil své jméno, ale uvnitř prosycen je voltairianismem.“ Na závěr Čech odmítl uvěřit, že by si nebožka „za jasného vědomí upálení své mrtvoly“ přála: „My v příčině té zednářské fortele známe.“

Rozum proti víře

Řekové a Římané své mrtvé spalovali i zakopávali do země. V Bibli žádný přímý zákaz pohřbu žehem neexistuje, přesto křesťanství – na základě starší židovské tradice – od počátku silně preferovalo pohřby do země. Žádný univerzální zákaz kremací sice neexistoval (pouze Karel Veliký nařídil roku 785 po porážce pohanských Sasů, aby spalování mrtvol bylo trestáno smrtí), přesto se v křesťanské Evropě nepoužívaly. Oheň byl vyhrazen – na potupu – jen obzvláštním padouchům, a v plamenech tak pravidelně končili heretikové, čarodějnice a žháři. Češi coby „Husův národ“ o upalování kacířů samozřejmě něco vědí, ovšem ještě příznačnější byl v tomto ohledu případ anglického náboženského reformátora (a heretika) Johna Wycliff a, jehož kosti byly 44 let po smrti vykopány, spáleny a popel vysypán do řeky.

Jednotnou protikremační frontu narušil až osvícenský racionalismus a nové hygienické standardy, které se začaly prosazovat v Evropě. Lékaři tenkrát ještě netušili, že nakažlivé nemoci způsobují bakterie a viry, tehdy dominantní teorie „zkaženého vzduchu“ je ale vedla k prosazování podobných opatření. Ve městech se začala budovat kanalizace a hřbitovy, dosud zakládané vedle kostelů, mizely z jejich center. Radikálové za nejlepší řešení považovali kremaci a rozruch způsobil pruský král Bedřich Veliký – vždy horlivý předvést filozofickou stránku své osobnosti – když vyslovil přání, aby byl pohřben v ohni „po římském způsobu“.

Ke královskému skandálu nakonec nedošlo, ovšem roku 1752 nechal říšský hrabě (a zednář) Albert Josef z Hodic spálit svou zemřelou ženu Sophii a postaral se tím o první pohřeb žehem moderní Evropy. Jiná podobná událost se odehrála na jaře 1794 ve Francii, kdy magistrát města Montpellier rozhodl, že lékař a poslanec Národního shromáždění Charles Nicolas Beauvais de Préau bude coby „mučedník svobody“ spálen během civilního obřadu. Hranice plápolala celý den a celou noc. Ráno byl popel přenesen do místního chrámu kultu Rozumu (uměle vytvořené státní náboženství, které mělo nahradit křesťanství) a poté slavnostně převezen do Paříže. O rok později bylo pohřbívání žehem oficiálně povoleno, ovšem kremacionisté se z nově nabyté posmrtné svobody těšili jen do roku 1801, kdy Napoleon uzavřel konkordát s papežem Piem VII.

Inžinýr Siemens 

V 19. století se lidských mrtvol zmocnila nedávno vzniklá moderní věda a se sebevědomou neurvalostí lidem doporučovala, jak mají naložit se svými těly. Zřejmě nejdále zašel nizozemský fyziolog (a velmi vulgární materialista) Jacob Moleschott, který tvrdil, že mrtvoly by neměly bez užitku hnít v hrobech, když „popel by naše pustiny proměnil v úrodná pole“. O prospěšnosti pohřbívání žehem se rokovalo snad na každém lékařském kongresu – ve Florencii (1869), Římě (1871), v Drážďanech (1876)… – a současně se připravovalo technické řešení. Roku 1873 představil Ital Lodovico Brunetti na Světové výstavě ve Vídni model svého kremačního aparátu; v Německu paralelně na spalovací peci pracoval Friedrich Siemens. V březnu 1874 o tom informovaly i moravské noviny Našinec. Pec měla být podle nich již brzy hotova a spálení mrtvoly pro ni mělo být hračkou: „Inžinýr Siemens má za to, že upálení při ohromné temperatuře jeho peci bude za jednu hodinu skončeno.“ Nešlo ale samozřejmě jen o vědu a racionalismus. Kremační hnutí v sobě mělo od počátku silné protiklerikální křídlo a italští zednáři roku 1869 výslovně tvrdili, že jde o „nástroj proticírkevního boje“.

Vůbec první zákon (francouzský revoluční pomíjíme), který povoloval kremace, začal platit roku 1874 v Itálii. V té době se rovněž díky velkorysému daru německého luteránského obchodníka Alberta Kellera začalo v Miláně stavět vůbec první krematorium na světě. A sám Keller se také – v té době již mrtvý a skoro dva roky nabalzamovaný – stal 22. ledna 1876 jeho prvním zákazníkem. Brzy poté se přidalo Německo a v durynské Gotě (mimochodem Gotha je vedle toho rodištěm gothajského salámu) vyrostlo roku 1878 další krematorium. Poté následovala Británie (1885), Švédsko (1887) a Francie (1889).

Jestliže církev po celá dvě tisíciletí pohřby žehem výslovně nezapovídala, po stavbě prvních krematorií změnila názor. Poslední věci člověka byly až dosud jejím výsostným hájemstvím a nemínila se o ně dělit s vědou a sekularizovaným moderním státem. V květnu 1885 proto papež Lev XIII. katolíkům zakázal vydat své či jiné tělo ke spálení, vykonávat při takové příležitosti obřad či být členem kremačních spolků.

Když se nebál Hus 

Možná vůbec první zmínku o pohřbu žehem lze u nás najít v jednom dopise Boženy Němcové. Spisovatelka v něm po pohřbu Josefa Jungmanna (1847) lituje, že jsme opustili „nejkrásnější obyčej svých předků“, tedy spalování mrtvých. Také Jan Neruda se v některých fejetonech dotkl pohřbů žehem, ovšem věrozvěstem kremací se stal až Náprstek, který údajně razil heslo: „Když se mistr Jan Hus a Jeroným Pražský nebáli dát se upálit za živa, nebudeme se bát ani my po smrti.“ Náprstek – coby městský radní – podal v 80. letech dva návrhy na zřízení pražského krematoria. Oba byly odmítnuty, a tak si Praha musela na pohřeb žehem počkat až do roku 1890, kdy zemřela Braunerová. V té době už bylo spalování mrtvých běžným konverzačním tématem, jak o tom svědčí – ne zrovna uctivé – vtipy zveřejňované Humoristickými listy. V červenci 1885 například publikovaly obrázek obtloustlé mrtvoly a okomentovaly to tak, že kremace mají budoucnost hlavně v případě „sládků, řezníků a uzenářů“, protože ti mají tolik tuku, že „do jejich mrtvol potřebí jen vstrčit knot“.

Druhý „urnový“ pohřeb zažila Praha roku 1894, když Braunerovou následoval sám Náprstek a svoji pozemskou schránku nechal sežehnout v durynské Gotě. Také jeho pohřeb byl společenským skandálem a vyvolal léta trvající novinovou řež mezi katolíky a pokrokáři. Právě z tohoto kvasu – jak ve své studii uvádějí Zdeněk R. Nešpor a Olga Nešporová – vyrostla o pět let později Společnost pro spalování mrtvol.

Duší společnosti se stal Jindřich Záhoř, pražský městský fyzikus (dnes by se řeklo hygienik) a pokrokář, který se zasazoval nejen o pohřby žehem, ale také o zbudování přívodu pitné vody, kanalizace, ústředních jatek či veřejných záchodků. Shodou okolností byl poručníkem mladého Jaroslava Haška, který tohoto umíněného muže v jedné povídce charakterizoval slovy: „Oživil historickou tradici z dob mistra Jana Husi, že každý pořádný člověk má se dát upálit.“ V roce 1909 vznikl mnohem průraznější spolek Krematorium, který od pouhé propagace žehu přešel k praktickému obstarávání pohřbů, vybíral od svých abonentů pravidelné roční poplatky (12 až 50 korun podle věku) a v případě úmrtí financoval a zařídil jejich kremaci v Německu. Pro rodiny zemřelých to bylo mnohem pohodlnější, přesto se Krematoriu do konce roku 1918 podařilo zařídit pouhých 272 pohřbů žehem.

Spal se hned

Z dnešního pohledu věnovala česká společnost na přelomu 19. a 20. století pohřbům mnohem větší pozornost, než si zasloužily. Heslo „Spalování mrtvol“ v Ottově slovníku naučném má devět stran a obě strany sporu – církev i pokrokáři – své argumenty vtělily do mnoha desítek polemických spisků a stovek novinových článků. Většinou je to duchamorné čtení.

Příkladem budiž dvě brožurky – „Pohřbívati či spalovati mrtvoly“ od kněze Josefa Prokopa Fabiana a „Pohřeb ohněm nebo hnitím“ od novináře volnomyšlenkáře a esperantisty Karla Pelanta. Oba pánové v nich argumentují vlastně úplně stejně – hygienou, estetikou a morálkou, jen s opačným znaménkem. Když Pelant popisuje, jak hřbitovy ohrožují veřejné zdraví, a dokládá to příkladem Žižkova, který leží těsně u Olšanských hřbitovů a „jest pro Prahu pařeništěm všech nakažlivých nemocí“, Fabian namítá, že hřbitovy jsou úplně neškodnými, „ba jest dokázáno, že hrobaři dosahují z pravidla vysokého stáří“. Jestliže Pelant obdivuje praktičnost zmíněného Moleschotta, navrhujícího hnojit lidským popelem, Fabian se ptá, zda nejde o zpustlost bez míry“, když „mrtvoly našich milých a mrtvoly naše mají tutéž službu konati jako hromada hnoje“. Pokud Pelant označuje klasické pohřby za esteticky podřadné („dvě hromady hlíny a čtyři umazaná prkna“), Fabian míní, že je nesprávné, aby tělo ještě nedávno živého člověka shořelo za dvě hodiny v ohni. V okamžiku, kdy Pelant popisuje, jak mrtvola v zemi zezelená a zmodrá, tělo puká a „mozek jako šedá smrdutá kaše vytéká“, Fabian se odvolává na očitého svědka, kterému se udělalo mdlo, když nahlédl okénkem do kremační pece: „Obličej znetvořený, oči otevřené a z důlku vystouplé (…). Břicho se pomalu rozpínalo (…) až v několika okamžicích prasklo.“ Oba při tom mocně falšují historii, shodují se, že protivný tábor je pod židovským vlivem, a snaží se jeho zastánce co nejvynalézavějším způsobem urazit. Pelant tvrdí, že pohřby do země prosazují toliko „lidé duševně nízcí a povětšině orientálními vlivy ovládáni“, kdežto Fabian kremacionistům poťouchle navrhuje, jestli by mohli „sami trochu více pro lidstvo se obětovati“ a „dáti se spáliti hned“.

Hóóóřííí!

V této křeči oba tábory setrvaly mnoho dalších let, ovšem kyvadlo vítězství se začalo pomalu vychylovat ve prospěch pokrokářů. Vůbec první krematorium u nás bylo dokončeno roku 1917 ve většinově německém Liberci. Za Rakouska se v něm však spalovat nesmělo, a tak se první moderní kremace na našem území konala až v posledních říjnových dnech roku 1918. V dubnu příštího roku parlament pohřeb žehem oficiálně povolil a brzy poté vyrostla krematoria v Praze, Pardubicích a několika dalších městech.

Katolická církev zůstala ve svém odporu nesmlouvavá. Zákaz pohřbů že hem několikrát obnovila a definitivně ho odvolala až v roce 1962. Jiné církve tak zarputilé nebyly. Protestanti byli k pohřbům žehem mnohem tolerantnější, a první patriarcha Československé církve husitské Jan Farský se dokonce roku 1927 nechal zpopelnit. Oheň místo země si vybraly i některé další významné osobnosti – Vlastimil Tusar, Alois Rašín či Alois Jirásek. Kremační hnutí se tím nebývale zpopularizovalo, na konci první republiky se však přesto nechal zpopelnit pouze každý dvacátý člověk. Zato dnes patří Češi spolu se Švýcary – s více než 80 procenty pohřbů žehem – ke světovým kremačním šampionům.