Média i výroky různých expertů se jen hemží srovnáváním odchodu Američanů z Afghánistánu a bleskového pádu kábulské vlády s vietnamským fiaskem a pádem Saigonu. Ve skutečnosti však mají jedinou podobnost – v chaotickém úprku amerických občanů ze země. Jinak byly oba konflikty velmi odlišné.

Dvakrát jinak

Vietnamem prošlo dva a půl milionu amerických vojáků, z nichž téměř šedesát tisíc padlo. Ve vrcholné fázi tam bojovalo přes půl milionu mužů a žen, kteří hájili svobodu jižního Vietnamu proti agresi severního komunistického souseda, a šlo o součást globálního studeného konfl iktu dvou tehdejších mocností. Američané přes mohutnou vojenskou převahu nebyli schopni soupeře porazit a jejich odchod si fakticky vynutila domácí politická situace – statisícové protiválečné demonstrace.

Při jedné z nich v roce 1970 na Kentské univerzitě v Ohiu dokonce Národní garda zastřelila čtyři protestující studenty. V roce 1973 Nixonova vláda uzavřela Pařížské dohody, které znamenaly příměří a stažení naprosté většiny amerických vojsk. Ale také závazek podpory, včetně vojenské pomoci jihovietnamské vládě pro případ, že by severní Vietnam dohodu nedodržoval. Kongres ovšem krátce po podepsání dohody schválil řadu zákonů, v nichž Nixonově vládě výslovně zakázal nasazení amerických vojáků v celé Indočíně, tedy kromě Vietnamu i v Kambodži, kde to znamenalo nástup Pol Potovy hrůzovlády. A jižní Vietnam po útoku ze severu v roce 1975 rychle padl a zbylí Američané v panice utíkali. To byla skutečná vojenská a politická prohra, která změnila politiku USA na dlouhou dobu.

Afghánistán byl něco zcela jiného. Američané Tálibán celkem hladce porazili, al-Káida byla fakticky rozbita a Usáma bin Ládin zabit. Dvacet let pak spojenci fakticky ovládali většinu území s několika desítkami tisíc vojáků. Padlo jich tři a půl tisíce, z toho 2300 Američanů. V Americe už Afghánistán dávno není zásadním politickým tématem. O stažení se diskutuje dlouhá léta. A když ho Trump s Tálibánem dojednal a Biden provedl tak, jak provedl, není to válečná prohra, ale nebetyčná ostuda. Tím, kdo skutečně prohrál, jsou prostí Afghánci, kteří přišli o svobodu, a především o živobytí, protože penězovod ze Západu vyschl. A v té zemi bude hodně zle a lidé se dají na pochod.

Starejte se sami

Turci už stavějí hraniční plot, francouzský prezident Emmanuel Macron hlásí, že rok 2015 s Mutti Merkel se už opakovat nebude, zatímco zelená kandidátka na kancléřku Annalena Baerbocková už volá po kvótách na afghánské migranty, kterých je už dnes ne zrovna málo a patří k nejproblémovějším. Takže v Evropě se zapotíme. V USA ostuda začas odezní a po Afghánistánu tam ani pes neštěkne. Alespoň do doby, než přiletí nějaké další letadlo s vousatými vrahy.

Američany momentálně trápí, co se děje na druhém konci Asie, a evropské trable je už vůbec nezajímají. Jediné, co od nich ohledně bezpečnosti kolem našeho dvorku uslyšíme, bude: Sáhněte do vlastní šrajtofl e a hejbněte zadkem. A bude to více než spravedlivé.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.