Loni na podzim zažíval dětský psychiatr Jaroslav Matýs perné chvíle. Poté, co se veřejně vyjádřil k duševnímu stavu aktivistky Grety Thunbergové, se strhla mediální smršť a on se pod tlakem stáhl ze všech funkcí. Po roce jej vyznamenal prezident Miloš Zeman za zásluhy o stát v oblasti výchovy. Z „autistické“ rétoriky Matýs příliš neubral. „Než abychom pomohli těmto pacientům socializovat se a začleňovat, dáváme jim exkluzivitu, podřizujeme se jejich způsobu jednání a myšlení. Prostě nesmyslně ustupujeme,“ říká dnes.

Jak náročná je druhá karanténa pro děti a dospívající? 

V psychiatrii pracujeme s rodinami z různých sociálních skupin, spíše jde o ty slabší. Už při první epidemii děti nevnímaly nemoc jako takovou, ale spíše strach rodičů, že onemocní. Dnes jde spíše o strach existenční, který se na ně přenáší. Rodiny musí zvládnout péči o děti, vyučovat je, zároveň řada z nich pociťuje ekonomickou zátěž, neví, co bude, jak to dopadne s prací. Problémem je pro děti samozřejmě sociální deprivace a ztráta sociálního kontaktu s vrstevníky. 

Zvyšuje se u dětí úzkost a deprese?

Úzkost je hodně spojená se ztrátou denního režimu. Rodiče neumějí děti zaměstnat, zároveň se spolu vlastně sžívají, protože dřív netrávili tolik času doma pohromadě. Rodičům dochází energie a děti odloží k elektronice, aby byl klid. Někdy mi přivedou do ordinace dítě s depresemi, ono je ale přetížené časem, který tráví na sociálních sítích a při elektronických hrách. Tam je lékem elektronická detoxifikace. Počítač je třeba brát jako prostředek k učení, a když dítě splní vše co, má, může být nástrojem odměny, zábavy, ale kontrolované. Hodina denně je ideální. Jinak se dítě stává elektronickým feťákem. V tichosti se vytvoří psychologická závislost na elektronice se všemi dopady na chování. Když mu to vezmete, projeví se agresivně. Rodiče si někdy myslí, že dítě při hrách na počítači odpočívá. Tak to rozhodně ne, mozek jede na plné pecky a závislost vzniká velmi rychle. Když se mi v ordinaci objeví dítě, které na počítači tráví pět šest hodin denně, naordinuju mu dvouměsíční abstinenční kúru. To byste viděla, jak se dítě normalizuje, jak se mozek regeneruje a začne fungovat.

Jaká je tedy rada pro rodiče kromě střídmého užívání počítače? 

Udržte co nejvíce režim běžného dne. Ráno vstávat a večer včas spát. Rodiče nesmějí polevit, obzvláště ne u dětí s ADHD. Rodič sám ale musí mít nastavený režim, jinak si ho těžko nastaví dítě. V tuhle dobu si někteří rodiče uvědomí, že jejich dítě má ADHD patrně po nich, jen u nich se ta porucha nikdy neléčila. Typicky mají velký problém právě s denním režimem, udržením rytmu, plněním povinností. Den se jim prostě rozpadne. Pokud si tohle uvědomí, měli by s tím začít něco dělat. ADHD je dobrý handicap, musíte ho ale dostat pod kontrolu a využít ho smysluplně. Jinak bude návrat do běžného života těžký nejen pro děti, ale i pro dospělé. Léky tohle nevyřeší určitě. A nebojte se děti vychovávat. I za cenu výchovných konfliktů. A počítejte i s tím, že děti vám umějí jasně ukázat, když ve svém úsilí selžete nebo přestřelíte. To ale nevadí, nebojte se to přiznat, ony to pochopí. Tahle doba může být i doba životních zisků pro další roky. Můžeme se naučit vychovávat děti a žít v rodině. 

Nakolik dětem chybí sociální vazby? Neohrozí je toto období? 

Ono je to nepoškodí zásadním celoživotním traumatem, člověk je natolik adaptabilní druh, že i toto děti zvládnou. 

Jaká je podle vás mladá generace? Prý se ze všeho hroutí… 

Je to generace vloček, ale není to její chyba. Někdo ji tak vychoval. Zhlédli jsme se v hédonismu, trvalé zábavě a radosti. Dospělí nevedou děti k odpovědnosti, neučí je, aby nesly důsledky svého jednání. V Americe v 60. letech se děti netrestaly a vyrostla z nich generace neurotiků, nezvládají zátěž. Dnes chtějí být děti hlavně v pohodě a to je i cílem rodičů, ne aby něco uměly a zvládaly nepohodu. Ale jak dnes hromada dospělých zvládá omezení? Sama se hroutí.

Od prezidenta jste dostal před třemi týdny medaili Za zásluhy I. stupně. Za co jste ji dostal? 

Bylo to osobní rozhodnutí pana prezidenta, a já si ho proto o to víc vážím. Byl bych moc rád, kdyby toto první státní ocenění dětského psychiatra pomohlo přilákat do oboru mladé lékaře, aby malí pacienti nečekali na pomoc celé měsíce. Byl bych také rád, kdyby toto ocenění dodalo odvahu dalším kolegům, aby se nelekli mediálních a politických bouřek, aby neustupovali komerčním zájmovým skupinám.

Jednu takovou mediální bouři máte za sebou poté, co jste se před rokem vyjádřil ke Gretě Thunbergové. Berete to tedy od prezidenta jako satisfakci? 

Svým způsobem ano. Při destigmatizaci psychiatrie nemá být žádné tabu. Řada lidí na základě mých vyjádření porozuměla tomu, proč se ta dívka chová tak, jak se chová. Lidé pochopili, v čem je problém u autistů. A nejen to. Dostal jsem řadu dopisů od lidí, kteří mají děti nebo i partnera s Aspergerovým syndromem. Děkovali, že konečně pochopili, co se v jejich mozku děje, proč se jim nedaří řešit spolu rodinné konflikty. 

Zopakoval byste dnes vyjádření o Gretě, kdybyste věděl, co se strhne? 

Určitě bych nemlčel. Když lékař vidí, že je někdo zneužíván, je jeho povinností se k tomu vyjádřit. Možná bych nějaké formulace upřesnil. Rozhovor jsem bohužel neautorizoval, redaktorka mi tam dala všechny možné funkce. Takže ano, řekl bych to, ale řekl bych to jinému novináři a řekl bych to za sebe, za Jaroslava Matýse – dětského psychiatra, který má více než dvacetiletou praxi a v péči pět stovek dětí s diagnózou autismu.

Takže to nevnímáte jako chybu? 

Ne. Vezměte si, kolik filmů se natočilo o schizofrenii. Nebo o obsedantně-kompulzivní poruše. Vzpomeňte si, jak se psychiatři v novinách bavili o schizofrenii, když se medializoval případ syna premiéra. A nic se nestalo. Ale autismu se nesmí nikdo dotknout.

Více o tom, proč musel Jaroslav Matýs odejít, jak sociální služby demontují dětskou psychiatrii a jestli byla Johanka z Arku autistka, se dočtete v novém vydání týdeníku Hrot.