Zatímco v posledních pěti letech šlo jediný a největší problém zaměstnavatelů vyjádřit sloganem „Kde vzít lidi, když nejsou?“, nyní se v mnoha případech mění na „Co s nimi udělat?“ a v dohledné době to může být „Jak se jich zbavit?“. Luxus nízké nezaměstnanosti nemusí být napořád. 

Personální paradox

I když míra nezaměstnanosti zůstává v České republice stále velmi nízká a v podstatě platí, že každý, kdo chce práci, ji najde, za oponou personálních oddělení – zejména průmyslových firem – se dějí věci, které věští možný nepříjemný vývoj. V posledních zhruba pěti letech platilo, že jediné, co firmy ohledně svých zaměstnanců řešily, byl nábor, tedy otázka „kde brát“ a z ní plynoucí personální fluktuace. Jinými slovy se zaměstnavatelé přetahovali o zaměstnance. To se ale nyní viditelně mění. 

Firmám stále chybějí lidé, především na kvalifikovaných pozicích a ti, kterým souhrnně říkáme „specialisté“. Na druhé straně ubývající zakázky, chladnoucí poptávka v Německu a také stále častější konstatování, že rozvoj výrobních a pracovních kapacit byl v uplynulých letech přehnaně optimistický, ukazují na možnost, že se trend obrací.

Pro mnoho personálních oddělení tak nastává paradoxní situace, kdy se na jedné straně pořád nedostává některých zaměstnanců, ale paralelně s tím se hledají cesty, jak pracovní kapacitu ušetřit – a na některých místech se už zcela otevřeně začíná mluvit o propouštění. 

Nedestruktivní opatření 

Tam, kde je výpadek práce pozorován už teď a kde své oči upírají k růstu, dochází k takzvaným nedestruktivním opatřením personální politiky. Znamená to, že se v prvé řadě zastaví nábor nových zaměstnanců. Ve druhé se nuceně dočerpávají dovolené, což vidíme zejména u podniků v průmyslové výrobě. Dochází na nepravidelné využívání fondu pracovní doby a také na „překážky na straně zaměstnavatele“ – dříve málo známý krok nechvalně zpopularizovaný pandemií. 

Tato – a mnohá další – opatření, kterých mají firmy k dispozici celý vějíř, jsou tu od toho, aby snížila náklady práce po dobu, kdy je méně zakázek, ale kdy se očekává, že se jejich počet zase brzy zvýší. Ve statistice nezaměstnanosti nejsou vidět, ale jejich společným jmenovatelem je to, že mohou snadno přerůst v kroky mnohem destruktivnější, a to na mnoha místech najednou. 

Nejistá budoucnost 

Česká národní banka ve své poslední prognóze odhaduje pro letošní rok pokles HDP o 0,4 procenta a pro příští růst o 1,2 procenta. Aby ale vůbec nějaký růst mohl nastat, musejí mít firmy v průmyslu práci, díky tomu jejich zaměstnanci peníze a spotřebitelská odvětví a služby následně odbyt.

Obávám se proto, že nakonec nemusí nic být ani ze zmíněného mírného optimismu. Stačí, když zaměstnavatelé z jakéhokoli důvodu přestanou věřit v oživení a z dnešního „zmrazeného“ stavu přejdou do režimu otevřených úspor, který s nezaměstnaností zásadně pohne. Někteří k tomu už nemají daleko. 

Autor je sociolog